Mikrocestopis z krátkého výletu na jih.

Od středověku až do roku 1918 vypadalo Uhersko na mapě zhruba takto:

Zdroj. Wikiwand

Velikostí šlo o stát srovnatelný s dnešní Itálií, a tomu odpovídala i velikost hlavního města Budapešti. Po roce 1918 ovšem Trianonská dohoda okrájela Uhersko do dnešního Maďarska, které je sotva třetinové. Tím pádem Budapešť zůstala „velkou hlavou na malém těle“, ostatně stejně jako nedaleká Vídeň. Nepoměr Budapešti vůči dalším maďarským městům je mnohem větší než u nás nebo v Polsku.
Vidět je to i na mohutné budově parlamentu tyčící se nad Dunajem, která byla v době výstavby očividně určena daleko většímu státu, než kterému slouží teď.

Maďarský parlament. Autor Jorge Franganillo – Budapest: Országház, CC BY 2.0, Link

________________________________________________________________________________________

Uherská Budapešť se mohla pochlubit, mimo jiné, jednou z prvních linek metra na světě, která je dodnes v provozu. Dokončena byla (stylově) k 1000. výročí příchodu Maďarů do panonské nížiny a otevíral ji sám František Josef I. Spěch se na ní ovšem trochu podepsal, stejně tak skutečnost, že Uhersko nebylo až tak bohatý stát. Tím pádem je její kapacita proti běžnému „těžkému“ metru značně omezená – jedna souprava pobere zhruba stejné množství cestujících jako jedna moderní tramvaj a vlaky ve špičce jezdí narvané. Staré stanice jsou ale pečlivě zrekonstruovány do své secesní podoby a pro správného „šotouše“ představuje tato linka unikátní zážitek.

Secesní stanice Opera, By Random photos 1989 – Own work, CC BY-SA 4.0, Link

(A ať vás ani nenapadne jet načerno. Revizorů jsou v budapešťském metru mraky, nikdy a nikde jsem jich tolik neviděl. Ostatně kolem osoby budapešťského revizora a jeho revíru v metru vznikl svého času i velmi originální film Kontroll.)

Opustíte-li konečně metro, můžete konstatovat, že Budapešť poněkud připomíná svým základním geografickým plánem Prahu: široká řeka protínající město, vysoký kopec na západ od ní, na něm hrad a katedrála. Dunaj je ovšem podstatně širší než Vltava, takže těch mostů přes něj je méně a nejstarší z nich nemá ani 200 let.

Alžbětin most, postavený znovu po druhé světové válce

Co se dalších srovnání Prahy a Budapešti týče, nedá se přehlédnout (aspoň z perspektivy návštěvníka, který sem jezdí od přelomu století), že nůžky blahobytu se pozvolna rozevírají. Devadesátková Praha se od Budapešti zas tak moc nelišila. Praha rohu 2025 už je zřetelně bohatší město. Je to vidět na spoustě detailů od kvality dlažby, pouličního osvětlení, stavu domů a jejich fasád, městských podchodů, pouličního úklidu nebo rozsahu sítě MHD (pražské metro má o třináct stanic více na menší počet obyvatel), ale i cenové úrovně.

Nejhůř asi vypadá VII. obvod, kde jsou domy ve vedlejších uličkách pokryty několika vrstvami graffiti, dopravní značky se ztrácejí pod tlustou vrstvou všelijakých nálepek a útlocitnější povahy by raději moc neměly řešit, po čem na ulici šlapou – zdejší početná populace bez domova využívá každý roh jako WC. Výše zmíněné metro je ale dokonale čisté i zde. Totéž se týká lepších restaurací a hotelů.

Místy opravdu nevidíte celé stovky metrů ani jednu čistou plochu

Budapešť má ale i některé výhody, kterými Praha nedisponuje. Jednou z nich je síť veřejných lázní, sahající až do tureckých dob. K těm je potřeba disponovat termálními prameny, jež pod Petřínem, bohužel, nikdy neuvidíme. (Určité plány v tomto směru měla ale kupodivu Ostrava, kde z bývalého dolu Jeremenko tečou hektolitry fosilní slané vody, pozůstatku dávných třetihorních moří. Tam ovšem nastává problém s penězi, jako v Ostravě bohužel vždycky.)

Mezi dalšími unikáty lze jmenovat velké muzeum Terror Háza (Dům teroru), které mapuje řádění komunistického režimu v Maďarsku 50. let, včetně veškerého toho mučení, deportací a poprav. Mimořádným momentem návštěvy je například pomalá jízda setmělým výtahem do suterénu (kde byly cely), zatímco vám z obrazovky bývalý vězeň-pamětník líčí, jak v rámci svých povinností uklízel popraviště „bezprostředně po“.

Portréty obětí na fasádě muzea Terror háza

Několikapatrovou budovu zasvěcenou témuž tématu bychom užili i v Praze. To stávající „Muzeum komunismu“, co na Novém Městě stojí, je proti Domu teroru slabota, a tím pádem riskujeme velké zapomínání vlastních dějin. Ono už do nějaké míry probíhá teď, bohužel.

Pár miliard by to nepochybně stálo, ale ta nová, velmi bohatá Praha by si to snadno dovolit mohla. Kdyby taková investice snížila o pouhých pár procent riziko, že se něco podobného jednou vrátí…

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Soundtrack z filmu Kontroll najdete zde. Jízdenky, prosím!

____________________________________________________________________________________________

Nový díl ZP8 má dvanáct kapitol, opět povybíraných z různých koutů historie. Ne všechno jsou osudové události, tolik zapomenutých osudových událostí bohužel „po ruce“ není. Ale věřím, že u žádné kapitoly se nudit nebudete.

Kniiha je dosažitelná zde,

Celou sadu si můžete pořídit zde.