Nějak jsem se nikdy nedostal k tomu, abych si zamiloval kaviár a ústřice. Ač bych na to měl jako chlapec původně z dobré rodiny nárok. Nějak mi ten slizký blivajz nepřirostl k srdci a o marmeládě s příchutí staré tresky platí to samé.

No možná je to proto, že „bona“ k dětem, která mne měla vychovávat, byla díky tatínkovu silně sociálnímu cítění skutečná žena z lidu, no a šofér, co mne vozil do školy, ten se k tomu učit mne nějakým nóbl moresům neměl bez odhledu na to, že se narodil ve Vídni. Kaviáru, ústřicím a pravému šampaňskému jsem tedy nepodlehl.

Ovšem, jak nás věda učí, nějakým neřestem propadne každý. V tomto povídání bych se vrhnul pro jistotu jen na neřesti chuťové. Třeba na zmrzlinovou. Miluji totiž nezřízeně zmrzlinu. A neříkejte, že to není neřest. Stačí si zjistit, kolik kalorií každá taková pořádní zmrzlina má.

Do obecné školy sice se mnou chodila do třídy Olinka Vyhnálková, co měli na konečné čtrnáctky cukrárnu, tam jsem první náklon k budoucí neřesti ještě nezískal. Měli ji tam sice celkem dobrou, ale takovou tu echt českou zmrzku.

První pořádnou zmrzlinu jsem naopak ochutnal teprve po mém zařazení, coby syna vlastizrádce, do pracovního procesu. A to, když jsme chodili my učedníci pešky ze Satalic do Kbel na autobus. Tam na rohu na křižovatce v takovém opadaném domečku v malinkém krámku se nacházel jeden z posledních soukromých podniků v Praze a okolí, a to zmrzlinárna skutečného Itala. Aspoň se to říkalo, že je to Ital. Mužík to byl zkřivený jakousi chorobou, malinký, černovlasý a vůbec na pohled podivný. Takže i my, skoro úplně dospělí chlapi, dělníci z fabriky, ve věku okolo patnácti let jsme chodili do krámku raději ve dvou.

V tom krámku se ukrývalo tajemství, neřest a lákadlo, kterému jsem nakonec úplně podlehl. Onen poslední soukromník tam vyráběl a prodával zmrzlinu.

Takže tehdá, v malém a náhodném protnutí dějin se na jedné příměstské křižovatce zjevila času a době vymknuvší se cukrárnička a v ní bylo moje celoživotní potěšení. Skutečná italská zmrzlina! Kam se hrabe ambrosie a nektar – stejně nevím, jak tyhle biblický pochutiny chutnají – ale italskou zmrzlinu ničím nenahradíš.

Čeští zmrzlináři, nebo ti, co se za ně za bolševiků vydávali, se stali nejvěrnějšími využivateli reálného socialismu. Spolu s řezníky, zelináři, číšníky, automechaniky a tak. Místo zmrzlinové koule prodávali a dodnes občas kydají do kornoutu jen o okraj nádoby uříznutou polovičku koule, a to pokud možno z té nejmenší naběračky, která snad kdy byla na zmrzlinu vymyšlena, a ještě i to nepříliš chutné zmrzlé něco předem naředili vodou a vůbec.

Vášeň k mraženým pochoutkám jsem sice ukájel rád i Eskymem a Polárkou, „sovetskoje moroženoje“ bylo výborné i s tou charakteristickou příchutí připáleného mlíka, ale láska, touha, to nebeské potěšení nebylo ani jedno z nich. Byl jsem jako někdo, kdo párkrát v životě zažil skutečnou vášeň a rozkoš s kráskou všech krás, italskou zmrzlinou, která byla proti těm českým jako Gina Lolobrigida proti Andule Vonáskové. Takže jsem se musel uspokojovat místo s vášnivou jižanskou krasavicí (tedy co se týče ZMRZLINY, aby bylo jasno) jen s Mařkou z vedlejší ulice. No dobře, dobře, ne že by se jeden úplně neuspokojil, ale musíte uznat, že to není ono.

Až padla strana a vláda. Takže hurá do světa!! A kam? Na JIH!! Za modrým nebem, sluncem a mořem a za zmrzlinou. Když jednou hráli stařičký šlágr „To bylo tenkrát na ostrově Capri“, bylo rozhodnuto. Pojede se tam. Tedy hned tam vedle, na ostrov Ischii. Tam jezdili na dovču už staří Římané a léčili si tam bolavá záda postižená ischiasem. A znali jsme ten ostrov z filmu „Nebožtíci přejí lásce“, což byl krásný film a taky dokonalá PR akce místních hoteliérů. Tak proč bysme tam nejeli my?!?

Městečko Forio nebylo vybráno jen tak. Jeho jméno jsme znali z amerického seriálu, a také jsme věděli z filmu o nebožtících, že dole u moře je překrásný kostelík, který filmaři proměnili v „márnici“ a vůbec je to tam podle filmu epesní. V márnici se odehrávala jedna ze základních scén filmu mistrovská herecká etuda zpodobňující pracovníka jižansko-italského pohřebního ústavu. Úžasný koncert pro byrokrata, úřední lejstra, pravítko, razítka a vůbec. Jo a také je to místo, které má zvláštní akustiku, o čemž se přesvědčí hlavní hrdina, když šeptem v „akustickém rohu“ označí jistou mladou dámu za „tlustoprdku“.

První večer bylo tedy nutno ihned vyrazit z kopce dolů a jít se podívat na onen kostelík-márnici. Nedošli jsme. Po cestě jsme narazili na krámek se zmrzlinou. S italskou zmrzlinou. ÁÁÁ … italská zmrzlina!

Na začátku jsme se hned zděsili, co nám do kornoutu naskládal italský zmrzlinář po objednávce, že chceme „zwei kugeln“. Na kornoutu se tyčila hora zmrzliny vysoká jak Matterhorn. Přesahovala na strany a v žáru horké italské noci začala rychle tát. Ani rychlé a později skoro zuřivé oblizování nezabránilo tomu, aby mi neucámrla tekoucí sladká kaše na triko. V okamžiku, kdy se moje žena ze všech nejdražší, jak říkal Eprahim Kishon, nadechla: „To nemůžeš, ty…,“ se ulicí rozlehl výstřel. Moje žena zmlkla a zbledla a rudá skvrna se začala šířit po její hrudi.

Stáli jsme v té chvíli ve staré části Foria. Kolem nás ulice se starými, neorealisticky oprýskanými domy. Horká noc, jekot týraných motorů skútrů a ječivě chrchlavé troubení maličkých fiatů prohánějících se ulicemi se zhasnutými světly. Podél opršelé zdi se opíraly mužské postavy s cigaretami v koutku úst…

Ha! Pravá italská noc, jih a mafie, vášeň a žár… Ze sevřeného hrdla se mé milované dral téměř ultrazvukový a skoro neslyšný výkřik. Muži kolem nás otočili hlavy a zírali na nás v předstíraném nezájmu. Rudá barva se rozlévala po hrudi mé nejdražší a bylo jasné, že jsem svědkem tragédie. Kecanec poloroztáté zmrzliny skončil na… no tam, jak mají dámy blůzu takhle dopředu vytrčenou… no, na poprsí. Ulice ztichla, ale jak ozvěna výstřelu z „jihoitalsky“ seřízeného výfuku dozněla, hlavy se zase otočily jinam, neboť moje žena není a není blondýna. Zmrzlina v kornoutu tála a kapala na ruce, na zem i na blůzu.

Když jsme se vraceli od hotelu, kam jsme museli zajít na očistu, já naplněn sladkou pochoutkou a ve tváři s výrazem, jaký může mít chlap jen po tom, co získal skutečně to, po čem jeho smysly toužily, a žena v čistém tričku, jsme zjistili, že kousek vedle zmrzlinárny je i v deset večer otevřená čistírna. Expresní. Otevřeno do 24 hod. Jako ta zmrzlinárna.

„Maj to dobře vymyšlený, Taliáni jedni,“ zahučela jen moje žena a šli jme k moři.

A když už jsem se s ní, s tou dávno a skoro zapomenutou rozkoší opět na Ischii setkal, vášeň opět vzplála. Jsou i v Praze místa, kde mají nějakou slušnou zmrzlinu? Ano, i v Praze jsou už taková místa, kde mají slušnou a skoro italskou zmrzlinu. Ale jenom skoro. Marně jsem ji však hledal třeba v Ženevě anebo Rotterdamu. Ve Vídni tedy mají kousek od Stephansdomu slušnou zmrzku, ale pořád to není ono. Ve Španělsku to ani nezkoušejte! Je neuvěřitelné, že dva národy, které si skoro rozumí bez tlumočníka, dělají tak rozdílné zmrzliny. Španělé blbé, to se nedá zatajit.

Hledal jsem hledal, když už to šlo a mohlo všude, po Evropě i mimo ni, kde by měli moji pochoutku. Až jsem přišel, či vrátil se opět do Chorvatska. Místní zmrzlináři, většinou kosovští Albánci, dělali vždycky dobrou studenou pochoutku a vůbec cukrářské výrobky. Už za Jugošky byla vyhlášená cukrárna v Podgoře. Tam dole na nábřeží, kde dělali pro turisty večer vždycky v jedné cukrárně představení. Jeden ze zaměstnanců cukrárny vykroužil zmrzlinářskou naběračkou hodně pevnou „kouli“ zmrzliny u pultu. Druhý vzal prázdný kornoutek, postavil se na ulici, na kraj mola, zády k moři a ten první hodil... a ten druhý chytil zmrzlinu do kornoutu a podal některému z dětí, které s pusou otevřenou přihlížely.

Dneska prodávají skutečnou italskou zmrzlinu v Chorvatsku skoro všude. V Novajle jsem si ji kupoval vždycky navečer. Přišli jsme od moře, osprchovali se a pak jsme šli na zmrzlinu. Na promenádě prodávali české noviny, páč tehdy ještě nebyly mobily tak jako dneska.

Hned první den jsem četl v těch seriózních českých novinách článek od skutečně, ale skutečně informované české novinářky, že na ostrov Pag nejezdí žádní, ale skutečně žádní čeští turisté. Blízal jsem při čtení zmrzlinu, jeden kopeček tehdy za 4 kuny. Takových 60 % okolostojících a posedávajících turistů mluvilo česky. Prodavač už zvládal obchodně-zmrzlinovou češtinu také celkem slušně.

Na první pohled se jeden kopeček zmrzliny zdál drahý, jak ostatně s oblibou píší české noviny. Ale zase byl asi tak čtyřikrát větší než ten český. A padesátkrát chutnější.

Chcete-li si zajet na skutečně dobrou zmrzku, vyražte z Česka na Vídeň, pak pokračujte na Graz, střihněte to přes Maribor na Zagreb dál po krásné nové dálnici, o jaké se nám v Česku jenom zdá, u Plitviček zahněte z dálnice na Žuta Lokvja, pak přes hory, dolů na pobřeží, potom na trajekt v Prisma, převezou vás na druhou stranu, a jste tam. Zaparkujete kousek od centra, vydáte se k tržišti a hned pár metrů od něj je „slastičarna“ – tedy česky Cukrárna „Sara“. To najdete, je to vedle pekařství. A tam v té cukrárně – slastičarně si můžete dopřát tu slast, našlehanou, smetanovou a chuťově úžasnou zmrzlinu. A Čechům dávají extra velké porce.

No, nejeďte tam! Je to kousek. Asi 930 km z Prahy. To, když řeknete Australákovi anebo někomu z Kanady, jistě vám dosvědčí, že je to, zvláště když se jede většinou po dálnici, skoro kousek. Jo a hlavně, jak tehdá rádi tvrdili české noviny, nikde žádný Češi! Tedy až na ty stovky těch kolem vás.

Nesnášel jsem, když mi na lavičce u mola, kde jsem lízal zmrzlinu a četl denní tisk, četl někdo jiný, na kterýho už se noviny nedostaly, přes rameno. To tedy ne! Dumal jsem tehdy, že by tam mohli nechat posílat o několik výtisků navíc, aby se dostalo na každého.

Dnes je doba nová, doba internetová, vnuk mi píše z Mexika, kam jel na nějakou hvězdárnu, jestli je u nás fakt takový horko. A kamarád A. mi rozčileně sděluje z Japonska, jestli jsem na chalupě, ať kouknu k nim na zahradu, protože mu tam podle kamer žerou květy růží srnky. Mrchy.

Když tak dneska čtu noviny a koukám na TV, jak tam moudré hlavy vykládají, jak do roku 2070 určitě udělají rychlovlaky a že je nutno zachránit naše potomky dneska zvednutím daní, že aby pak za padesát let neumřeli hlady, tak si pomyslím něco, račte prominout o blbcích. Rok 2070 bude za skoro padesát let. A před padesáti lety byl rok 1974, do Jugošky se smělo jen na devizový příslib, český noviny se tam začaly prodávat před třiceti lety, aby brzo skončily, páč mají všichni mobily … A v roce 2070 prý budeme my i ta Jugoška, co už neexistuje, uhlíkově neutrální. A tištěné noviny prý už taky nebudou.

Ale ta zmrzlina, co tam byla a stále je, tam snad i potom bude úúúžasná!!! A denně čerstvá. Tak to bych našim vnukům skutečně přál. A všichni ti „zelení“ a ti, co vymýšlí, jaké budou důchody za padesát let, budou spolehlivě mrtví a zapomenutí.

Václav Vlk st.

______________________________________________________________POZVÁNKA

Milí čtenáři Neviditelného psa a další, dovoluji si vás pozvat na setkání s Ondřejem Neffem a Václavem Vlkem st. „Pod drobnohledem“. Koná se 15. 10. v 16.00 v Národní knihovně v Klementinu, v Literárním sál. Proběhne beseda i autogramiáda.

Přihlášení ani registrace dopředu není nutná.

Sraz 15.45 před knihovnou u plastiky stromu, kde vás bude čekal paní Karolína Pohlreichová a odvede vás do sálu, abyste nezabloudili!

Podrobnosti na https://www.freshsenior.cz/program/detail/pod-drobnohledem-ondrej-neff-a-vaclav-vlk

_____________________________________________________________

PS. Chtěl bych svým laskavým čtenářům poděkovat za zájem o moje knížky a ubezpečit je, že si je mohou objednat moderně přes všechna ta různá hejblátka, co nám přinesla moderní doba. Moc mne potěšilo, že si mnozí objednávají nejen inzerovanou knížku, ale i od roku 2004 opakovaně vydávanou knížku: „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. A doslova nesmrtelnou knihu složenou z povídání o cestování a kuchařských receptech z oněch zemí zvanou: „Kdo rád jí ať zvedne ruku!“.