Je léto, čas volna a čas okusování různých atrakcí. Některé jsou přitažené za vlasy a hazardní, některé jsou ale důstojné s příběhem a tradicí a mezi ně patří i létání horkovzdušným balónem.

Pro mě to má pěknou spojitost s dětstvím, kdy jsem za dlouhých zimních dnů procházel knihovnu a knihy se zajímavými obrázky prohlížel a fantazíroval a někdy také knížku vzal a odešel s ní vedle na výminek, kde bydlel(i) staříček s babičkou, a pokud byla vhodná chvíle, tak mi staříček něco přečetl – bývala to někdy četba na pokračování.

A z té doby mi právě utkvěla v paměti knížka Julesa Vernea Pět neděl v balóně, konkrétně stránka s obrázkem, kde osádka balónu pohřbívá mrtvého misionáře. Bylo to asi proto, že smrt byla pro mě (bez televize) něco tajemného, vzácného a ohromně smutného. Ale vybavují si i další kresby: padající divoch, fata morgana, slon s kotvou i konec Viktorie ve vodopádech.

Létání mě fascinovalo možná i proto, že v té době fungovalo vojenské letiště v Mošnově a nad hlavou nám to létalo docela často. A když jednou na strništi za vesnicí přistál větroň, na který jsem si mohl i sáhnout, tak to byla událost, která mi nahradila dovolenou u moře.

O tom, že bych někdy letěl balonem nebo letadlem jsem ani neuvažoval, ale můj nejstarší bratr se mi nedávno svěřil, že po střední škole vážně chtěl jít na pilota letadla.

Od oné doby uplynulo mnoho let, cestoval jsem letadlem na jiné kontinenty, ale přiznám se, že příprava na let a let samotný byly pro mě vždy zážitkem srovnatelným s onou exotikou – zvláště když můj první let byl s Bangladéšskou společností Biman – s letuškami s holými bříšky a piloty, co vypadali jako naši cikáni, a pak to noční pozorování světýlek na moři nebo v poušti a východ slunce nad Himalájemi.

Ale zpátky k letu balónem – to je něco jiného. Před léty to byla vzácnost, za kterou jsem běhal s foťákem, dneska už mají balóny téměř jízdní řád a nic vzácného to není. Pro účastníky letů to ale určitě výjimečný a jedinečný zážitek stále je a bývá zachycen na mnoha fotkách i filmech.

A já jsem právě před pár dny vyčerpal dárkový poukaz a absolvoval svůj už druhý let balónem.

Kniha Pět neděl v balóně byla v mém batohu – to kdybych měl dlouhou chvíli nebo tam potkal staříčka – je už tam někde nahoře 40 let.

Technicky jsou už tyto lety rutinou, já se ale dotknu věci, která s absolvováním letu souvisí.

Let balónem totiž uvede člověka do „jiného stavu“! Ne že by se odlehčená gravitace měnila v graviditu, ale je tu onen zákon Ludvíka XVI. z 18. století, který každého odvážného balonového vzduchoplavce povyšuje do stavu šlechtického – minimálně na barona. Reformátor Ludvík tušil, že to je perspektivní oblast, a tak zvolil tuto formu dotace. Přispěla k rozvoji létání, nebo na ni v následující revoluci nikdo ani nepomyslel? Kdo ví, ale asi neuškodila a neškodí dodnes, protože dodnes piloti po přistání pasují účastníky do šlechtického stavu jménem čtyř živlů – země, vzduchu, ohně a vody.

Šlechta u nás byla zrušena, takže je to jen akt formální, ale jeho dopady formální být nemusí –

role šlechty tu jsou stále a je třeba a je možné a užitečné je plnit. (zkouší to se střídavými výsledky celebrity, straničtí funkcionáři, diktátoři, lidé bohatí…)

A co jde? Tenkrát i nyní se zdůrazňuje, že šlechtic nemusí pracovat, protože má kus země s poddanými a ti ho živí.

Jenže kdyby to platilo tak jednoduše a doslova, že ten, kdo nepracuje je šlechtic – to by bylo dneska šlechticů – možná více než poddaných!

Jenže za jakými památkami během prázdnin chodíme a co s oblibou i z balónů fotíme? Jsou to vesměs památky na ono šlechtické „nicnedělání“. (Jaké památky vznikají z toho dnešního nicnedělání?)

Šlechtic opravdu nemusel pracovat motykou, ale to neznamená, že nic nedělal. Šlechtic je členem (článkem) šlechtického rodu, spravuje rodový majetek, cítí odpovědnost vůči předkům i budoucnosti, a tak musí pracovat na tom, aby se dobře zapsal do historie rodu i země. Může se proslavit na poli vědy, umění, architektury, vzdělanosti, hospodaření, dobývat vrcholy hor i hlubiny oceánů, proslavit se v umění válečnickém či v politice či v oblasti duchovní či v dobročinnosti a mecenášství a také se může „proslavit“ prostopášným životem a promrháním majetku po předcích.

To všechno jsou role, které nejsou nikdy plně obsazené, a kdo jiný než lidé čerstvě povýšení do šlechtického stavu – nová „hrabata a košťata“ – by je měli zkusit naplnit.

Ale i když svůj šlechtický titul nebereme vážně a opustíme Ludvíka a rituály, myslím, že každého vnímavého a pokorného člověka vzduchoplavba změní.

Člověk se v tichu a bezvětří vznáší nad zemí i nad vodami a vidí známé věci z neznámých úhlů a vidí lidi jako mravenečky a výsledky jejich úsilí jako mraveniště, vidí svět tak, jak ho v představách lidí viděl Bůh. (Onoho šestého dne tvoření světa, kdy se takto díval a viděl a hodnotil, že je to „velmi dobré“.)

První okamžik, kdy se koš odlepí od země, a pak ten pohled, kdy člověk vidí shora najednou mnoho vesnic a měst i hory, lesy, pole, louky… ten pohled a pocity s tím spojené člověka změní – získá doslova nadhled, který mu už nic nevezme, jenom on sám ho může zahodit.

A čím tedy asi já, „baron Standa z Hájova“, přispěji lidstvu? Občasným psaním na Psa (které je někdy pod psa) to asi nevytrhnu, ale napadá mě, že když baron Prášil nám dal latinu mysliveckou, že bych to mohl zkusit s latinou včelařskou.