Známá mi nedávno kázala, co si mám koupit na sebe za dres (bundičku, pláštík), aby mi to v jejích očích seklo na bicyklu. Ale mně těžko radit, aspoň v těchhle věcech. Starám se především, abych jízdy přežil.

Ale jistě, jezdím na kole opatrně, ne pokaždé ale matka moudrosti stačí. Do hry vstupují další faktory. A někdy můžete mít i smůlu. Když mi bylo teprve deset, brouzdal jsem na kole-Pionýru pouze naší ulicí, a to rychle, než mě uzemnil nečekaný pád. Pár typu propad. Bicykl se prostě za jízdy zlomil. Nějaký vnitřní rez? Asi. Ale naštěstí jsem neuháněl ani čtyřicítkou a setkání se štěrkem jsem přežil. Bez vážného zranění a otec to rozhodně řešit nemusel a bylo to ostatně moje kolo a měl jsem je pěkně v garáži sám olejovat, čistit, kontrolovat a štelovat. Což jsem dělal, ale asi nepřeháněl.

Uplynula spousta let a nyní vynechám veškeré kolektivní výjezdy s rodinou a Vaňkem a podobně, protože to se člověk chová korektně. Většinou. Ale došlo na osamělý výlet po trase Domažlice-státní hranice. Pár let po převratu. A teoreticky jsem mohl a chtěl projet i kus Německa.

Ale zajímalo mě nejprve naše zarostlé pohraničí a dlouho, od dětství jsem se už nekoupal v Babylónu, známém rybníku. Chtěl jsem se mu podívat na zuby a panovalo překrásné počasí. Výpadovka tam nevede úplně rovně a já nějak (rychle) obracel kolo na kraji hlavního tahu a podle všeho na kapinku nepřehledném místě. Šílenou rychlostí se řítící sporťák škrt o mou přední pneumatiku. Vybočila. Nic víc. Jel dál, ani nepřibrzdil, a já přední kolo srovnal. Bylo v pořádku. Šok trval sotva minutu, ale… Jel jsem domů.

Od onoho ŠKRTU jsem opatrnější, i když… Všecko vyvrcholilo deset let poté u benzinové pumpy u nákupního střediska. Čtyřicet už mi bylo. Propáníčka, a co já vůbec pohledával na kole v oné říši pump? Bral jsem to zkratkou ke kinu? Bůh ví, že jsem mezi stojany naprosto neměl co dělat, vždyť mi chyběla nádrž, a když už jsem se ocitl v oné enklávě, okamžitě bylo místné se vymotat. Do bezpečí. A já místo útěku dál šlapal jako kaskadér a pitomec, míjel stojící vůz a jeho šofér zevnitř otevřel přední dveře.

U pumpy se do zrcátka často ani nekouknete! Náraz mi vyrazil dech. Šikmou jizvu přes prsa jsem nosil ještě dlouho. A chlapík, který mě správně měl zabít? Nic neřešil. Jeho dvířka jsem viděl jen jako v mlze. Ta bolest. Někdo, snad on, mě zpředu prohmatal. Urazil jsem mu něco? Kličku? Ale ani kolo (osmička) nevypadalo nejlépe a vracel jsem se do kopečka a bicykl vedl a chytal dech, až jsem se na vrchu posadil u silničky a s pocitem, že umřu, telefonoval kamarádovi. Vzal mě k obvodnímu lékaři a dávám si od té chvíle (bylo mi vyčiněno) už opravdu pozor. Žádnou další nehodu jsem neměl. Ani v autě, ani jako součást pelotonu. Dokonce ani teď na Olympiádě v Paříži. Já tam nebyl. A ježdění silnicí nedoporučuji - a to, že vás auťáky jsou povinny předjíždět s odstupem metr a půl, míru mezi námi a auty nepomohlo. Spíš naopak. O ten metr a půl vás řidiči nenávidějí víc! Takže… Pokud možno fičme po stezkách.

Pálit to ale nesmíte ani tady: tomu brání bruslaři, kteří nohy vymršťují stylově do stran, a taky flegmatičtí chodci s kočárky. A pojednou jsme tudíž nebezpečí my a je to tak správné. Něco za něco.

Cyklista, opravdovej kaskadér:

GoPro: Danny MacAskill - Cascadia (youtube.com)