KANADA: Zasloužená dovolená

Vzalo to snad prvních sto kilometrů, než dopravní ruch velkoměstského pátečního odpoledne konečně opadl. Silnice se před námi uvolnila a otevřela, a současně se nenápadně, ale skoro hmatatelně uvolnila a otevřela i nálada v autě. Tak, jak má být před týdnem dlouho očekávané dovolené.

Autem příjemně provívalo. Žena Moravanda si začala prozpěvovat lidůvky. Jako když jsme kdysi spolu chodili a vozil jsem ji domů na Moravu vypůjčeným autem. Ve stínu skalnatých kopců za Chilliwackem ty písničky zněly zajímavě. Uvažovali jsme, zda Nicola Lake, ke kterému jsme mířili, nepřejmenovat na Loupežnické jezero, nebo alespoň Šuhajovo, ale myšlenku jsme brzy zavrhli. I když jsme si v té době rádi hráli s počešťováním místních názvů a některých anglických výrazů, tentokrát se nám to nějak nehodilo a nelíbilo.

Žena začala srovnávat krajinu se svou oblíbenou Vysočinou. Mírnější, oblejší Vysočina jí vycházela víc žádoucí a já jsem se nastražil. Bylo to téma nebezpečné a já, ať už oprávněně nebo ne, v tom vždy cítil výčitku. Ale když žena dodala „Tahle krajina je dobrá tak pro medvědy“, ta intonace byla spíš žertovná; trpkost ztráty a potíží minulých let v tom už nebyla. A tak to vlastně bylo příjemné překvapení a dobré znamení věcí příštích.

Náladu maličko ochladilo, když jsme konečně dojeli k jezeru a správce tábořiště nám řekl, že nemá jediné místo volné. Ale hned nás také ujistil, že máme štěstí, že zítra ráno se několik míst uvolní a mezi nimi i to nejlepší místo na celém tábořišti. Když budeme chtít, zajistí nám ho. Zatím můžeme přespat v lese na kopci, který se vypínal nad jezerem. A vysvětlil, jak se tam dostat starou dřevorubeckou stezkou. Že při troše opatrnosti to naše stará Dodge lehce zvládne.

Zvládla. Zvolna jsme vyšplhali na malou náhorní rovinku, kde kousek nad stezkou bylo ideální místo k táboření. Les na nás dýchl tou krásnou večerní vůní prosluněného letního dne. Stan byl zbytečný; vynesli jsme na palouček jen spacáky a jídlo, a měli se skvěle. Pod námi se rozprostíralo jezero, a jak v láhvi ubývalo červeného, tak se také postupně stmívalo a nad jezerem se vyhoupl ohromný měsíc v úplňku. Nebe dostalo tu neskutečnou modř, jako bývá na nočním nebi v divadle. Prostě kýč jak vymalovaný, kdyby to nebylo doopravdy tak pěkné.

Nenápadně jsem vklouzal do spánku, spokojeně a pokojně, tak jak to má být, ale v posledních úzkostných letech už dlouho nebylo. Trochu mě mrzelo, když mě z té pavučinky vytrhl hlas mé předpisů dbalé ženy. „A kdo odnese zbytky jídla do auta?“ ptala se. Samozřejmě, že to byla otázka rétorická. Začal jsem se trapně vymlouvat, že tu nejspíš žádní medvědi nebudou, přece si jistě všimla volně se pasoucích krav na úpatí kopce, a to by jistě farmáři neriskovali… Ale sám jsem věděl, že i když se mi strašně nechce, bojuji marnou a prohranou bitvu. První pravidlo kanadských táborníků je zavřít jídlo do auta nebo ho zavěsit na ne příliš silnou větev stromu, pokud se člověk nechce s medvědem hádat, kdo si pochutná na snídani. A protože i v tomto případě je zřejmé, kdo bitvu nejspíš vyhraje, šel jsem a udělal, co muselo být. Sklidil jsem za to zaslouženou pochvalu a zase se blaženě začal nořit do spánku.

Ani nevím, jak dlouho jsem spal, když mě znovu něco probudilo. Tentokrát to nebyla pořádkumilovná žena. Ta spala spánkem spravedlivých. A pořádných.

Myslím, že se mi zdálo o kamarádech u táboráku, jak jsme všichni na chvíli přestali povídat i zpívat a jen jsme zasněně poslouchali praskání hořícího dřeva. To praskání bylo stále hlasitější, naléhavější a nějak varovné, až najednou nebylo pochyb, že je skutečné a nese se z rokle, u které jsme spali.

Přesněji, já už nespal. A žasl jsem nad velikostí medvěda, který se z rokle vynořil a zamířil si to rovnou k nám. Asi jsme ho překvapili. Leželi jsme mu v cestě a zdálo se, že nechápe, proč by nás měl obcházet. Rozhodně nevypadal spokojeně; bručel a divně chrčel, a jak tak nade mnou rozpačitě přešlapoval a občas mě očuchával, nedalo se zastírat, že si nejspíš už hodně dlouho nečistil zuby. Z mé ležící a bezmocné polohy vypadal snad ještě větší a masívnější, než doopravdy byl. A zdálo se, že se nemohl rozhodnout, co s námi a kudy dál.

Žádné promítání života v jedné vteřině se nekonalo. Spíš mě napadaly nesmysly. Například, že je přece úplná volovina, aby pražský kluk z Výtoně skončil v prackách kanadského medvěda, snad jen tři sta kilometrů od civilizovaného Vancouveru. To přece nemůže být! A taky, že to tak nenechám, že to tomu smraďochovi udělám těžší. Když skutečně zaútočí, dám mu pěstí do čumáku. Staří kanadští trapeři tvrdí, že medvědi mají čumáky strašně citlivé a často stačí do čumáku cvrnknout a huňáč se dá na útěk. Anebo se také hrozně rozčílí a vztekle tě roztrhá, dodávají. V každém případě to prý přinese rychlé rozuzlení a zkrátí trapnou nejistotu. Jak vidíte, samé hlubokomyslné myšlenky…

Zatím si i medvěd zřejmě probral v té své ohromné palici, co si potřeboval vyřešit, a s posledním zachroptěním nás obešel a pokračoval svou cestou. Z mého ležícího pohledu se zdálo, že se v chůzi kolébá a vrtí obrovským zadkem nesmírně ladně a elegantně. Rozhodně mu to slušelo lépe, než když přicházel.

Ráno se na mě žena podívala zkušeným pohledem, potom se ještě jedním zkoumavým pohledem jako by ujistila, a hned přistoupila k jádru věci: „Co ti je? Stalo se ti něco?“ Chvilku jsem zapíral, ale ženu a fyzikální zákony je těžké ošálit. Tak jsem se jí s noční příhodou svěřil. Budiž ji navždy přičteno k dobru, že neřekla to nenáviděné „A neříkala jsem ti to?!“ Že místo toho zkoumala, jestli jsem v pořádku. Byl jsem.

Zbytek proběhl bez příhod, v bezstarostných radovánkách. Byla to krásná dovolená, přesně jak má být a jakou jsme už oba dlouho potřebovali. Rád na ni vzpomínám. Jenom mě občas napadá vtíravá myšlenka, samozřejmě nesmyslná. Že také všechno mohlo být docela jinak.