„Já prostě musím, já to tak cítím.“ Tohle často pronášejí soudobí umělci o své tvorbě. „Ale ono to tak je, vždyť se na to dobře podívej, ty barvy tam jsou!“ To prý říkával jeden uznávaný malíř o svém modrém období. „Já nevím, prostě mě to napadlo udělat takhle,“ přiznávají tvůrci v záchvatu upřímnosti. „Hele, prostě jsem to udělal a doufám, že se to někomu zalíbí a dostanu za to zaplaceno, něčím se živit musím!“ To by byl asi vrchol upřímnosti, ale ruku na srdce - tohle vám asi nikdo nepřizná. A jsme u toho: umění nebo umělecké řemeslo? Kde je hranice? A existuje taková hranice? A existuje vůbec Umění povznesené nad pouhé umělecké řemeslo?

Třeba hudba. Jsou písně nositele Nobelovy ceny Boba Dylana Umění? Nebo skladby Deep Purple? Naši Katapulti asi neprojdou, ale pozor - oni zhudebnili báseň čítankového Františka Gellnera Miluju severní nebe. To už by umění bylo, nebo ne? A samotná ta báseň - je? Četli jste to?

Moje kacířství:

Pokud má umění vyslovit něco obecného, všelidského, pak je kladu na roveň matematice nebo jiným vědám. Nikdo nebude označovat například publikace Zygmunta Baumana nebo Františka Koukolíka za umění, ale mnohé Sorrentiniho, Jakubiskovy, Felliniho a další filmy v podstatě vypovídají o tomtéž. Navíc - co přesně má být oním všelidským sdělením? Že někteří lidé jsou sobci a že mít dobré srdce je ušlechtilé? No fajn. Ale představte si román nebo film o jiné všelidské pravdě: prd smrdí. Dvouhodinový černobílý film se skvělou kamerou a skvělou hudbou obsazený Helen Mirrenovou, Meryl Streepovou, Ianem McKellenem a Johny Deppem, pojednávající o výše uvedené všelidské pravdě. Bude to umění?

Dopustil jsem se ještě jiné myšlenky: co je motivací k tvorbě a konzumaci umění? A vyšlo mi, že umění je specificky lidskou (s ojedinělými výjimkami nejinteligentnějších zvířat vesměs chovaných v zoo) formou tzv. komfortního chování. Komfortní chování je motivováno udržením funkčnosti krycí, svalové a - pozor - nervové soustavy. I lidský sport stejně jako zvířecí hra je formou komfortního chování. Je to těžké k uvěření, já vím. Shrnuto: umění potřebujeme stejně jako třeba spánek nebo ranní rozcvičku, umění by nás mělo bavit, zaujmout, mentálně či emocionálně rozhýbat. A aby se to dařilo, musí být umění založeno na zvládnutém řemeslu. Pojďme tedy přestat rozlišovat mezi umělcem s velkým „U“ a uměleckým řemeslníkem. Malérečka batikující kraslice je z hlediska přínosu lidem na stejné úrovni jako sochař Opočenský tvořící plastiku ze žuly. Dokonce si myslím, že je z tohoto hlediska nadřazena třeba Damienu Hirstovi. Pěkně graficky pojatá knížka, keramický hrníček s puntíky z první republiky, to jsou artefakty nevytvořené Umělci, ale z hlediska potřeby vnímání krásna plní tutéž roli jako třeba Leonardova Mona Lisa. Mimochodem - viděli jste ji někdy „naživo“? A představte si, že by vám předtím nikdy nikdo neřekl, jak je umělecká a vzácná. Představte si, že byste ji neviděli viset v Louvru, ale třeba za výlohou vetešnictví. Jak moc by vás oslovila?

Tak, teď to schytám. A to ještě není konec. Vzhůru nohama obrácený pisoár Marca Duchampa je synonymem modernosti Umění. Proč tedy světové sdělovací prostředky nevěnovaly dostatek pozornosti svrchovaně pozoruhodnému aktu konceptuálního uměleckého počinu, kdy v Paříži stoupala na stožár vzhůru nohama obrácená olympijská vlajka? Jen kulturní barbaři se mohli předhánět v rozborech živého obrazu (a la Cimrman) Poslední večeře a neobdivovat tento daleko revolučnější a avantgardnější počin!

Z autorova blogu Paleta nápadů a ptákovin