JEN TAK: Výhled do Chamonix

V životě muže nastanou chvíle, kdy se zvedne od stolu, u něhož sedí s přáteli, případně s vlastní ženou, a veden nutkavou potřebou, vyrazí ven, pryč ze zakouřeného lokálu do svěží přírody. U básníků a pisatelů velké literatury to předznamenává okamžik, kdy hrdina, vnitřně rozerván, hnán běsy či VELIKOU MYŠLENKOU musí realizovat svůj ČIN. U Pavla na chalupě, kam jsme často večer zašli, se takovýto okamžik opakoval poměrně často. Ovšem v našich malých českých poměrech. Většinou nejdeme „bořit zkostnatělou dobu“, ale ulevit svým ledvinám. Taky se tomu říká „jít s čajem“. Dámy si „chodí přepudrovat nosík“. Se píše v literatuře. Dámské. U nás, když nastane ona chvíle, kdy je nutno jít, vyráží pánská část ven před chalupu a vyhledá nějaký vhodný strom či křoví a podobně. Koneckonců nezatěžujme zbytečně odpadní systém objektu, a potom taky venku je čerstvý vzduch. Vlasta, dříve než vyrazíme, prohlásí (tedy aby nedošlo k omylu, Vlasta je TEN Vlasta): „Jdeme se podívat na Chamonix“ (vyslovuje se Šamoný). V charakteristickém postoji pak chvíli setrváme, až tělo a příroda vykonají své. A hledíme přitom dolů do údolí. Kopce naproti nám jsou černé, pod nimi se klikatí silnice, na které se lesknou světla aut, na protějším svahu jsou dole u úpatí světýlka vesnice A., v dálce jsou vidět světla měst v české kotlině. A taky světla elektráren. Nad hlavou máme hvězdy. Krásný výhled. Jako do Chamonix.

Pokud někdo z vás nebyl nikdy v Chamonix, představte si takový francouzský Špindl. A protože Francie je veliká, i městečko je větší a i kopce nad ním jsou větší a místo Sněžky je Mont Blanc. Ale místo je to stejně „procovské“ a důležitě se tvářící jako Špindl.

Mont Blanc je ovšem Mont Blanc. Óóóbrovský kopec. Strašně moc obrovský. A majestátní. Sněžka je taková milá, domácí, ale Mont Blanc je obr. A pokud máte štěstí, je vidět i zdálky, třeba ze Ženevy. Když jsem do ní prvně přijel, tedy do Ženevy, z domu, kde jsem bydlel u známých, byl Mont Blanc vidět z balkonu. Přes střechy ženevských domů, nad nimiž se dala zahlédnout špička vodotrysku, bylo vidět hradbu Alp a nad nimi bílou, růžovou, zlatou anebo modrající se špičku hory-obra. To podle toho, jak na ni svítilo slunce. A jestli bylo ráno anebo podvečer. Moji hostitelé říkali, že tenhle pohled není zas tak moc běžný, že Mont Blanc není vidět někdy i celé měsíce. Já se na něj díval z toho balkonu každý den. Tehdy jsme přijeli do Ženevy na lyže. Klídek, v Ženevě se samozřejmě na lyžích nejezdí. Ale po dálnici je to na jedné straně jen asi tři čtvrtě hodiny do Alp na Flaine , anebo ještě méně na druhou stranu do Jurského pohoří, podobného Krkonoším. Stejně zarostlého smrky a skoro stejně vysokého. Po našem příjezdu do Ženevy vysvitlo slunce, obloha byla modrá a Mont Blanc byl celý týden vidět tak krásně, až jsem měl pocit, že se na mě hostitelé začínají dívat trochu podezíravě.

Z domu ležícího na pomezí čtvrtí Grand Sacconex a Petit Sacconex (doufám, že se to tak píše), kteréžto snacha Helenka bičomrskně překřtila na Velký Pytlíkov a Malý Pytlíkov, jsme nejen zdálky pozorovali nejvyšší horu Evropy, ale také vyráželi do Flén na lyže.

Mimořádně inteligentní a všímavý švýcarský celník, když jsme kolem něj třetí den ráno projížděli, zavelel „Stop!“ Odborným celnickým zrakem pohlédl na vršek auta, kde byly na nosiči lyže, dovnitř na nás, kde už jsme seděli v lyžařském, zadním okénkem důležitě pohlédl na naházené hůlky, lyžáky, rukavice, čepice a podobné věci a pak pronesl cosi ve francouzštině. Nevím co, neumím francouzsky. Hluboce se tedy zamyslel, v ruce naše pasy, poodstoupil kousek od auta, prostudoval espézetku, a protože byla bílá, sám pro sebe si pokýval hlavou, že jako už ví, oč jde, a pomalu artikuluje pravil: „Vó fáren zí?“ Zamrkal a opravil se: „Vóhin fáren zí?“ Geniální otázka vzhledem k tomu, jak jsme byli oblečeni a co jsme vezli. Tvářil se přitom tajemně jak strážce hradu v Karpatech.

„Vír fáren nach Flén,“ odvětil jsem. „Šífáren,“ dodal jsem coby světák.

„Ja gút,“ odvětil celník, poplácal auto po boku, jako by to byla kobyla, a vrátil nám pasy.

Když jsem tuto příhodu vyprávěl jednomu Ženevanovi, odvětil, že to je normální. U nich že celníky dělají většinou ti nejhloupější sedláci, co i v tom jejich systému zemědělských a ekologických dotací dokázali zkrachovat. A zeptal se, jak je tomu u nás. Odpověď jsem mu zatajil, abych neprozrazoval státní tajemství.

Lyžovat ve Francouzských Alpách, zvlášť je-li sluníčko, je rozkoš. A zvlášť když člověk díky soudruhům celý život o Alpách jenom snil. Ony taky Francouzské Alpy jsou Francouzské Alpy. Ve Flén jsme nandali lyže a jezdili jak šílenci. V poledne jsme vyjeli úplně nahoru, kde kousek od vrcholu kopce je „bufáč“. Prodává se tam kafe a sendviče a taky je vedle něj plató s výhledem na Mont Blanc a dole je vidět i kousek Chamonix. Rozhodl jsem se hýřit a pozval jsem syna a jeho ženu na kávu a sendvič. Snacha váhala, snad s ohledem na to, že jediný použitelný WC byl kdesi dole v údolí a jít se vyčurat na rozlehlých sněhových pláních, kde není jediný strom ani skalka, není pro dámy žádná vábná vyhlídka. Zato ta vábná vyhlídka z plata u toho bufáče! Mont Blanc jako na dlani, dole Chamonix – spíš tedy tušené než viděné –, slunce nad hlavou, horká káva v hrnku a křupavý sendvič v ruce.

Opájím se pohledem, dám si hlt kávy a zakousnu se do obložené bagety. Obracím sousto v ústech a tiše si pro sebe hučím: „Sakra! Zatracení Francouzi! Takhle chřupavé bagety mít nemusím! Nebo že bych měl v hubě kousek skořápky od vajíčka, který jim tam zůstal?“ Opatrně vylovím podezřelý předmět. Byl to kus mého zubu! Zatracená křupavá bageta, zatracený Francouzi, hrom aby vzal celý Mont Blanc! To mi ten vejlet přijde pěkně draho! Za ty peníze, co chtějí v Ženevě zubaři, by se dala v Praze pořídit operace srdce!

Za chvíli jsme vyrazili dolů z kopce, protože káva jako vždy udělala své. Bufáč na holé pláni byl bez oněch místnůstek. Lyže špičkami po svahu, přikrčit se a po nekonečných alpských sjezdovkách co nejrychleji vstříc k cíli. K WC.

Ovšem Francouzi jsou Francouzi, a hledat v jejich Al-pách rakouskou aseptickou čistotu a fungující toalety u lanovek by byla čirá naivita. První zařízení tohoto druhu bylo v moderní horské restauraci. Po schodech vytesaných do kamene sestupujeme do podzemí. Vše je z hru-bého betonu nebo otesaných skal. Kdeže jsou vykachlíkované útulné rakouské záchodky?! I se sprchami! S papírovými ručníky nebo ofukovačema rukou?! A s ústředním topením?! Kdeže loňské sněhy a záchodky jsou?

Na zemi sníh a led, na stěnách rampouchy. Záchodky typu „betonová kadibudka“ vytesaná ve skále. Před záchodky fronta. Společná. EU sem, EU tam, Francouzi si na oddělené záchodky moc nepotrpí. Mládež i starší trpělivě čekají, až na ně přijde řada. Kdy se „kabinka“ uvolní, se dá lehce poznat. Dvířka začínají asi tak dvacet čísel nad podlahou a končí těsně nad krkem sedící osoby. Nic se neutají, žádná zbytečná prudérnost. Tomu odpovídá i řešení, kdy oddělení „pro pány“ s pánskými mušlemi – z nějaké litiny či čeho – bylo k nahlédnutí přes nízkou dřevěnou ohrádku. Jistý mladý muž se tam sice šel jen vyčurat, ale při této činnosti z něho vycházely takové dunivé zvuky, že snad aby je přehlušil, zvedl jednu ruku nad hlavu, opřel se o ni a začal hlasitě zpívat něco, co pro mě znělo asi jako Marseillaisa. Či jiný bojový francouzský popěvek.

Nikdo se nepohoršoval, skupinka mladých dívek se hlasitě chechtala a pitomě se tvářil jen jakýsi zrzavý Angličan, anebo to byl snad Ir. A já.

A tak když tak občas stojím v noci za jistým účelem kousek od Pavlovy chalupy a hledím na kmitající se světýlka tam dole v údolí a na tmavé kopce před sebou, přijde mi na mysl, co by se stalo, kdyby mě přepadly podobné problémy jako onoho mladíka. A kdyby, co čert nechce, se zjevily nějaké cizí osoby. Možná by taky nezbylo, než si hlasitě zazpívat. Nikoli ovšem bojovou francouzskou píseň. V našem prostředí by se spíš hodila píseň, kterou nás chalupáře naučil kamarád Karel.

(Zadumaně a pomalu)

Jestli já svou milou nedostááánu,

vylezu na kopec a skočím dóólu.

Vylezu na kopec,

rozepnu poklopec,

pómaloučku budu čůrat dólu,

tak na svoji milou zapoménu.

Refrén:

A vylezu na kopec, umcacacaca,

rozepnu poklopec, umcacacaca...

Vlasta, sám vášnivý lyžař a milovník velkých sjezdovek, má pravdu. Je odtamtud od nás, z toho místa, kam chodíme „s čajem“, výhled skoro jako do údolí Chamonix.

Václav Vlk st

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas