JEN TAK: Vono se všude dobře jí, když se ví, co

„Říká se, že cesta k srdci muže vede přes jeho žaludek, což jen dokazuje, že všeobecná představa lidí o vlastní anatomii je stejně zmatená jako o většině ostatních věcí. Výjimkou by samozřejmě bylo, kdyby se mluvilo o tom, jak chlapa probodnout ale i pak je lepší začít o trochu níž a pěkně se dostat rovnou pod hrudní koš.“ (Kuchařka stařenky Oggové – Terry Pratchett)

„Nezdržujte se! Nezdržujte se!!“ volala vedoucí skupiny a hnala nás do vchodu tmavého podzemního tunelu. Naposledy jsme se ohlédli na sluncem zalitý dvůr věznice v pevnosti Akko, očima přelétli okna cel nad námi a přidali do kroku.

V těch temných kobkách kolem nás i v celách naopak vystavených celý den žhavému slunci Středního východu trpěli vězni po celé generace. Co, po celá staletí! Křižáci zde například věznili místní muslimy, Arabové pak křižáky a pak si to zase vyměnili.

První tu snad byli i staří Egypťané, postavili tu pevnost a v pevnosti je vždycky nějaké vězení. A to by bylo, aby v tom kriminálu taky někoho nevěznili. Za Osmanské říše tady byl vězněn dva roky Bahá’u’lláh a podle věřících zde zjevil ústřední knihu Bahá’í náboženství – Kitáb-i-Aqdas. 

V roce 1944 vyhodili Izraelci kus pevnosti-věznice do luftu a pak odsud osvobození sionističtí vůdcové (označení „sionističtí vůdci“ není nadávka, jak se u nás za nacistů a komunistů vžilo, ale označení jejich politické orientace) brzy vyhlásili stát Izrael.

Doba je stále dramatická, a i my se pokoušíme rychle a nenápadně přesunout z pevnosti do kláštera johanitů, který je hned vedle – koneckonců, jsou to křesťani. Podzemní chodba je chladná a temná. A nízká, takže se dopředu pohybujeme v předklonu. Jít v předklonu několik stovek metrů je pěkný výkon.

Bolí mne v zádech a bojím se, abych si nekřísnul hlavou o strop. Dno chodby hluboko pod zemí je složeno z kamenů. Dodnes se neví, jestli chodbu původně postavili jako součást kanalizace nebo jako únikovou cestu. Nejspíš jako obojí. Koukám na zem, abych do něčeho nešlápnul, ale je tu čisto. Myslím, že nejsme první, kteří se tudy snaží nenápadně zmizet.

Navíc mám hlad. Jako vlk. Tedy ne já, Vlk, ale ten v lese. Jako vlk, co sežral Karkulku. Tedy nejdřív vlastně babičku. A pak čekal na Karkulku v posteli.

Tedy stejně mi to není jasné.

Vlk prý byl hladový jako vlk a klidně nechal Karkulku jít lesem i s košíčkem s dobrotami pro babičku. Z popisu se zdá ovšem být pravděpodobné, že Karkulku šmíroval. Možná si netroufnul v lese vyvádět nic jen kvůlivá tomu, že ho merčil myslivec. Jak doběhl do domku, zblajznul babičku a hup do postele. A v ní prý čekal na Karkulku. To je nějaký zmatený!

„Tedy, můžu ti říct“ pravil jsem tuhle jedné známé, „s tím pohádkovým vlkem je to nějaký divný. Já myslím, že v tom příběhu nám někdo něco tají. Vlk je prý hlady skoro zcepenělý a místo toho, aby se v lese Karkulce aspoň pokusil ukrást košíček plný dobrot – mezi náma, to stačí hmat a škub a je to – jde sežrat tuhou důchodkyni. Né, že by byla už „tuhá“, ale přeci jenom, je to starý maso. A když už sežral babičku, místo aby se někam schoval za dveře a pak ze zálohy hup a dup a sežral ještě Karkulku, vleze si do postele. Ten měl určitě nějaký jiný úmysly! Tedy, myslím. Protože, všimni si,“ pravil jsem významně, „kam zmizel v tom příběhu ten košík s těma laskominama? Nejdřív je údajně hladovej, číhá na Karkulku, pak leží v posteli a pak, když, jak tvrdí pohádka, přišla Karkulka, tak s ní pořádá nejdřív hádankovou soutěž... cha cháá. (Bůh ví, co s ní ve skutečnosti dělal!?)

„Údajně sežral po bábrdli i Karkulku – lidskýho brojlera, ale proč

nechal být ten košík? V kterým by mělo být navíc víno? I kdyby byl bůh ví jak nacpanej po té tuhé a šlachovité bábě, jistě by nepohrdl douškem vína, aby zapil jí i mladou a křupavou Karkulku? No ne?!?“

Dáma se na mě podívala vědoucím ženským zrakem a pravila:

„Jestli ten vlk sežral skutečně tu babku, navíc nemocnou, tak to mu asi bylo pěkně blivno. No a pak si logicky hned vlezl do postele. Co je na tom divnýho?! Koneckonců byl to mužský. I když vlčího druhu. Jak mu něco je, už leží na kanapi a vzdychá!“ dodala.

„No a co potom chtěl po tý Karkulce? Ha?!“ dorážel jsem.

„To je fakt,“ pravila známá zadumaně. „Máš recht! Bába sežraná, von pod duchnou a Karkulka předstírá, že má pět dioptrií a doma si zapomněla brejle! A taky nám tam nějak fakt falíruje i ten košíček. Čert ví, při čem je ten myslivec načapal?!“

Zkoumáme možnost, že bychom nechali tuhle záhadu vysvětlit nějak vědecky, ale pak konstatujeme, že rači né. V dnešní Evropě, v které se vědecky určují i velikosti banánů a zakazuje se kouřit nejen v hospodách, ale i na ulici, by to mohlo špatně dopadnout. Eště by ten nějaký aktivista nebo euroúředník myslel, až by vymyslel, že je to taky nějaká úchylka a nebezpečnost. A zakázal by pohádku o Karkulce. Anebo by chtěl, aby nakonec Karkulka, bába i vlk s myslivcem založili v lese nějakou ochranou přírodní zónu.

Pokračování příště

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.