Existují houbaři, kteří chodí na houby po celý rok. Pak se jim ovšem neříká houbaři, ale daleko vznešeněji – mykologové. Ať si říkají tak či onak, tiše jim závidím. Klidně si sbírají houby v době, kdy já pátrám po první sněžence, nebo se dokonce brodím ve sněhových závějích na běžkách.

Ale člověk nemůže mít všechno. Ne že bych neviděl růst houby v zimě či na jaře, anebo na začátku léta. Většinou jsou to však houby roztodivné, rostoucí na dřevě stromů či pařezu, nebo dokonce na kamenné stěně ve sklepě u mě na chalupě (a ty dokonce vypadaly jedle).

Poučen odbornou literaturou i časopisy a vyděšen líčením předsmrtných agonií těch, kteří pozřeli muchomůrku zelenou či něco podobného, omezuji se na houby osvědčené. Kozáky, křemenáče, borováky, masáky, pošvatky a podobně. Lišky jsem si dlouho pamatoval jen z mládí a obrázků, a jak vypadá syrovinka, jsem do loňska skoro zapomněl. A přitom, světě, div se, dneska už zase i u nás, v Horách krušných, rostou. Jen neprozradím kde.

Na houby vyrážíme, hned jak se v létě objeví první kozáci a křemenáče, pak přijde čas holubinek, pošvatek, bedel a končíme malými sameťáčky na podzim, když už rostou schované pod listím a v trávě, ráno často pokryté jinovatkou. Nejkrásnější dobou na sbírání hub je začínající podzim. Ono totiž babí léto a houby, ta tráva na loukách a slunce, co takhle šikmo svítí, to je krása. Akorát že v tom šikmém světle se mi špatně hledá. Vůbec se dá říct, že v rodině jsem spíš na to sbírání a hlavně čištění. Sbírání v tom smyslu, že mi žena nebo syn podají houbu, eventuálně ukážou, kde roste, já ji seberu a očistím. Rozkrojím, zjistím, že je červivá, zahodím. Někdy není a pak ji uložím do košíku.

Každý houbař najde občas nějakou tu neobvyklou houbu. Pro potěšení stačí třeba „kříšť“ anebo „hřib siný“, který vypadá jako, no jako... jako když se obyčejný hříbek tak děsně lekne, až celý zesiná. Úplně sinale bílej! To má člověk pocit objevitele. Aspoň místního. A skoro, tedy skoro, mykologického odborníka. Ale někdy najdete i něco jiného...

Toho památného dne jsme opět vyrazili do lesa na houby. A jak se ukázalo, byla to výprava nezapomenutelná, onoho 20. září 1987. Kráčeli jsme směrem severním od obce Srní, jak si pak odborníci zapsali, ve výši asi tak 750 metrů nad mořem. Kterým mořem, to nevím, ono se to u nás prý několikrát měnilo. Prostě nad mořem. Stoupáme po louce, slunce svítí, je teplo. Na září neobvyklé. Až pětadvacet stupňů přes den a v noci na místní krušnohorské poměry vedro, okolo šestnácti. Jak se dále uvidí, to nejsou zbytečné detaily o počasí, ani zápis do deníčku horského turisty. Je to svědecký doklad. Překročíme potůček na louce a blížíme se k pocuchaným a prořídlým krušnohorským lesům. Pár stovek metrů nad námi je náš cíl, bývalá holina, dnes osázená břízkami a smrčky, několik let vápněná, což možná také má svůj význam.

Na začátku lesa, pod starými a mohutnými smrky, vstupujeme do stínu po staré cestě. Léty zarostla mechem a trávou. Nedávno při svozu dřeva ji „protáhli“ buldozerem a hlínu, směs písku, kamínků a jílu, převrátili na strany. Na těch pomalu zarůstajících jizvách rostou borováci a holubinky a čechratky podvinuté a taky muchomůrka růžová, zvaná masák, a plno dalších hub.

Jdeme v příjemném chládku hlouběji do lesa a najednou žena něco spatří na odhrnuté hromadě hlíny. Ukazuje. Díváme se. Z dvaceti kroků to vypadá jako vyvržené vnitřnosti nějakého zvířete. Když přijdeme blíž, spíš jako pařát vyrůstající z kožnatého vajíčka, pařát rudý a krvavý, už zdálky nelibě páchnoucí. Po pětiprstém pařátu lezou mouchy a rozčileně bzučí. Víc zblízka to trochu připomíná nějakou chcíplou zmutovanou mořskou hvězdici. Na suchu a s pařátem a smradem.

Opodál je ještě jedna rudá příšerka, která se při podrobnějším zkoumání podobá polorozvité rudé mořské medúze, prý smrtelně nebezpečné. Okolo obou exemplářů vykukuje ze země několik vajíček, od malých až po velká, připomínají malá slepičí vejce. Všechna pokrytá šedivou mrtvolnou kůží.

Dohadujeme se nad nálezem. Nic chcíplého to asi není. Snad to bude nějaká podivná houba. Syn Martin básní, že jsme určitě objevili nějaký nový druh, něco, co nikdo ještě neviděl. Pak nahlas zauvažuje, kolik za to asi je, když se najde něco novýho. Ubezpečuju ho, že i kdyby to bylo nevím co, není za to nic. V týhle zemi určitě. Prohlížíme to dál. A jsme trochu rozpačití. Ve vzduchu je cítit podivný intenzivní pach té rostliny či tvora či co to vlastně je. Vypadá to a páchne jako něco, co sem nepatří, ale uchytilo se to a pak to chcíplo. Další vajíčka však ukazují, že to „něco“ se nevzdává, že po těchhle dvou nehybných a zdánlivě mrtvých pařátech přijdou další. Jen co se vylíhnou.

Po poradě se rozhodneme, že půjdeme dál na houby a pak, až se budeme vracet, vezmeme to s sebou. Dohodnuto, uděláno, jdeme rovně po svahu a sbíráme úrodu hříbečků sameťáčků, žena jde svahem nahoru na paseku na ostružiny.

Po hodině se sejdeme. Po celou tu dobu myslím víc na to, co to vlastně je, než na houby. Nelíbí se mi to. Mám pocit, že to sem nepatří, je to v tom jehličnatém lese nepatřičné, ta rudá barva a ten zápach. Je to houba, není to houba?

Pokračování příště

Václav Vlk