Člověk, tedy v tomto případě manžel, nemá nikdy pro klid své duše přesně vědět, co si kdo kolem něj povídá. I kdyby se jednalo o manželku ze všech nejmilejší. Moje žena si povídala. Vyšlo to najevo, když jsme po nějaké době seděli večer u souseda Pavla v chalupě. Trochu se popíjelo, vedly se řeči a najedou, koukám jak blázen, mluvíme o syrečkách.

„In vino veritas“, říkají latiníci. Ovšem už nedodají, že taky v něm, tedy po něm, prostě když se upije, vznikají pěkný blbosti. A nemusí jít jen o víno. Stačí jakýkoliv alkohol. Generálové Rudé armády, prý notně zvodkovatělí, se jednou před lety rozhodli, že obsadí Afghánistán. Průser, který vznikl, řešíme dodnes.

Ale vraťme se do té noci. Tehdy jsem nepojal plán, že někoho přepadnu, ba ani nic jiného podobného. Jen jsem slíbil, že – když tvrdí, že je to takový úžasný jídlo – že smrad nesmrad, ochutnám to.

Účastníci diskuze, tedy moje žena, kamarád Pavel, jeho vždy elegantní žena Jana, do které by to člověk na první pohled snad ani neřekl, ti všichni totiž syrečky jedí. Co jedí! Oni si na nich debužírují. Takže za pomoci „démona“ alkoholu si na mně vynutili slib, že je příště ochutnám.

Někdy je člověk nesen vírem událostí, aniž by na ně měl nějaký velký vliv. Třeba v době revolucí, povodní, svatebního obřadu a podobně. Takže najednou druhý den koukám, že sedím u Pavla v kuchyni, Janinka elegantně krájí chléb a maže jej máslem, Pavel vytahuje odkudsi syrečky, klade je na talíř. A krájí nožíkem na malé čtverečky. A moje žena na mne přitom mluví stále, stále a taky furt a nepřetržitě konejšivým hlasem. Asi tak, jako když nesete děťátko na injekci a chcete je předem uklidnit, protože řve jak tur.

Fakt je, že já většinou taky řval jak tur, když se začalo o nich mluvit anebo dokonce přímo konsumovat. Tedy myslím syrečky.

No, už jste viděli, jak had hypnotizuje myš? Já ne. Ale už jsem o tom mockrát slyšel. A najednou jsem si jako ta myš připadal. Ne, že by mě chtěli ostatní sníst, naopak. Nutili mne, abych jedl! Syrečky!!! Podíval jsem se oknem do širé české krajiny z našich sudetských hor, možná naposledy, jeden nikdy neví, jak to dopadne, má-li před sebou cizí, záhadnou, dosud neochutnanou potravinu. Otevřeným oknem se zvenku linula vůně posečené trávy, jak Pavel před chvílí posekal zahradu, a smrad z benzínu do dvoutaktního motoru, protože ji sekal motorovou sekačkou.

Někdo přisunul talíř se žlutými kolečky přede mne. V tu chvíli mne zahalila silná, vše pronikající vzpomínka na mé bojové druhy z Československé lidové armády – letiště Čáslav-Chotusice. Vzpomněl jsem si, jak jsme se po dni plném namáhavé vojenské služby při obraně naší socialistické vlasti sešli na cimře, úlevně se svalili na kavalec vonící senem a slámou, kterými byl nacpán. Jeho jemnou vůni však ihned přehlušovala chlapská a přímo dramatická vůně... šmarjá, co to kecám, děsnej smrad z onucí, když jsme shodili po celodenním nošení boty zvané „půllitry“. Jen málokdy, jen výjimečně jsem si vzpomněl na svá vojenská léta tak intenzivně, jako nad těmi syrečky. Jestli byl smrad z těch zapocených nohou větší než smrad ze syrečků, nemohu objektivně porovnat. Dělila ty zážitky řádka let. Ale ten samotný odér, ten typický odér, ten se nezapomíná. Pavel nabízel: „Dej si, je to vynikající.“ A napichoval kousky syrečku na nůž a jako pravý labužník je vkládal obřadně do úst...

Dokonce přinesl odněkud sklenici mléka, že prý s mlékem je to nejlepší.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.