5.10.2022 | Svátek má Eliška


JEN TAK: V množství prý je síla

23.9.2022

Tvrdí se to. Možný to je. Třeba milion mravenců síla určitě je. Když si jim sednete do mraveniště. Ale není tomu tak vždy. Prostě, když vám bude vyhrožovat pět chlapů, co váží i s postelí každý třicet kilo, tak pokud to nebudou šikmooký kungfugáci anebo nebudou mít v rukou „břitvičky a vreckové nožíky“, tak se moc neleknete. Ovšem, řekne-li vám chlap jako hora, že vám jednu mázne, zbystříte pozornost a uvěříte tomu natotata. Dám příklad.

Přítel Jan známý to vynikající překladatel Terryho Prachetta a jeho slavné „Zeměplochy“ má odhadem asi tak 150 kilo. Z literárních kaváren a tak podobně se vrací občas později, takže se ozbrojil. Kdyby něco.

A skutečně, ono jednou něco. Jacísi dva pitomečci, zřejmě s vadou zraku, Jana zastavili v temné ulici a chystali se jej přepadnout. Vykročili k němu a Jan se snažil šmátrat po zbrani, ale nějak se mu zasekla či co, tak se rozhodl, že to vyřídí ručně. Prvnímu lupiči ji natáhl holou rukou, až mu vypadl nožík a druhý bandita se už dal na útěk sám. Nedivím se. Když je za takovou rukou 150 kilo, je jasné, že hmotnost se projeví. A fyzika, jak rád sám říkám, ta platí za všech režimů.

Proto jsem se neváhal vydat s kolegyní na výlet do neznámých krajin. Většina Španělů je nám tak po ramena, a kdyby na kolegyni někdo zaútočil, stačilo by, aby na něj upadla. Jak to bylo v tom filmu s paní Růžičkovou.

Byli jsme zrovna v Madridu, a protože letenky jsou levné, když je v cestě neděle, vybylo nám volno. A protože jsme měli dohromady asi tak 250 kilo, klidně jsem kývnul, že pojedeme kamkoliv.

No, z kamkoliv se nakonec vyklubala Ávila, město kus od Madridu ve španělské provincii zvané Castilla y León. Země velikých plání, ale taky velkých hor. A studených hor, aby bylo jasné. Kdo zná Španělsko trochu víc, nechápe, jak to, že nejsou Španělé mistři světa ve vytápěcí technice. Ono ostatně i o Madridu se říká, že je to 10 měsíců „pec“ a dva měsíce „lednice“. Já nechci Španěly pomlouvat, ale oni jsou často, co se týká rozhodování, takoví pomalejší. Možná že než si to rozmyslí, že by si měli pořídit topení, dva měsíce jsou fuč a už je zase vedro.

No, ani my jsme nebyli moc rychlejší v myšlení a kývli jsme na to, že pojedeme do Ávily malým seatem. V papírech bylo napsáno, že je to auto pro pět lidí. My tam byli dva a jedna dámská kabelka a naše kabáty a bylo přeplníno. Možná i přetížíno. Protože jsme měli na cestu teplé kabáty. Kolegyně měla takový nějaký flaušák, který pokud visel jen tak na věšáku, mohlo se nezasvěcené osobě zdát, že si tam někdo zapomněl stan, co bývá nad šapitó.

V Ávile bývá totiž velkou část roku dost zima. Nevěřte turistickým prospektům ani samotným Španělům, že je tam pořád a pořád teplo! Co já se v zimě nadrkotal zubama v El Escorialu vedle těch obrovských kamenných zdí! Kde je stín. Pokud svítí slunce, můžete si dát na náměstí kávu v kavárenské zahrádce ve svetru i v prosinci. Ale jen na slunci a za větrem!!

A protože Ávila je sama ve výšce 1130 m n. m., bylo nutno se teple obléci. Město je tedy výš o víc než 100 metrů než třeba Boží dar. V zimě zima skoro jak na Božáku. A nenechte se plíst, že jako Španělsko je celý u moře. A že u moře je furt a furt teplo! Ve skutečnosti je z Prahy k nejbližším dvou mořím, Baltickému i Středozemnímu, prakticky stejně daleko, myslím dokonce, že i blíž než k jakémukoli moři z Madridu.

Takže kolem starého města Ávila a jeho přímo pohádkových hradeb, daleko od moře, se tyčí hory. Nevypadají sice moc vysoké, ale docela jsou – Cerro de Gorría 1727 m.

Jedete-li kamkoliv na výlet a za poznáváním kulturních a historických památek, je nutno nezapomenout na proviant. Dneska se také říká na „logistické zabezpečení“. No prostě na dlabanec. Vy, kdo jste jezdívali kdysi autobusem na školní výlety, si to pamatujete. První, co se udělalo, bylo, že se začaly jíst napečené řízky od maminky.

Turistika, přátelé, ano včetně kulturně-poznávací, není žádný holubník, aby si každý chodil, kam kdo chce! Znáte to z Prahy anebo Karlštejna! Turistovi se dají plánky, na nich se napíše, co tvůrce mapy považuje za důležité a turista ať kouká mazat podle trasy a povinně se obdivovat tomu, čemu se, podle tvůrce bedekrů, obdivovat má. A ne se jen tak procházet podle vlastní hlavy, očumovat a, s prominutím, jen se tak flákat!

Takže i my jsme vystoupili přesně podle plánku z auta u takové podobné stavbičky, nějakého jakoby altánu či co, jaké jsou třeba v parku ve Veltrusech, a povinně jsme obdivovali pohled na úchvatné hradby Ávily.

Z místa, odkud jsme se koukali my, se kdysi totiž koukal někdo slavný, já už zapomněl kdo, ale to je vlastně fuk. To jeden skoro hned zapomene, kdo tam byl předtím. Ovšem hřeje ho potěšení, že to byl někdo slavný (jo a po něm asi tak milion turistů, ale ti nejsou zajímaví, že).

Úchvatné pohledy mají vždy silný dopad. Jako když můj bratr, když byl malý cvrček a koukal se na jeden úchvatný vodopád, to okomentoval slovy: „Jé, to je vody! Maminko, mně s chce čůrat!“

Což o to, to se nám už chtělo taky. A hlavně jsme už měli hlad! Když má někdo velký tělo, tak ho musí pořádně živit. O tom nemají takový ty podvýživy jako modelky ani ánung. Tělo, které má hmotnost nějakých 45 kilo v hubertusu, skoro nic nepotřebuje. Ale tělo nad metrák, to už vyžaduje své! Pořádné a pravidelné doplnění zásob.

Když jsme jeli k tomu vyhlídkovému altánu, všimli jsme si, že kus pod hradbami je v takovém tom bruselském pavilonu – sklo, beton a plochá střecha – čínská restaurace. Ten barák byl tak ošklivej, že nikdo jiný než Číňani se v něm nemohl ekonomicky udržet. Velký nápis zval hosty na „specielní menu“. Za nějakých, když jsme to přepočítali, dvě stě padesát korun. Ve Španělsku bratru zadarmo. Jde se tam. Už nechci vidět žádný pečený kůzle, co je cítit na deset kroků, anebo mořské ryby, co vypadají, jako by si je vymyslel Salvador Dalí. Co nám je pořád nutili naši španělští přátelé. Dáme si něco, co známe! Čínu! Tedy evropskou „čínu“.

Ze strany bylo vidět ve velkých auslágách, čertvíproč otočených do nudné krajiny, a ne na hradby (buď byl projektant skutečně neortodoxní, anebo to byl vůl, to se někdy těžko rozlišuje), hosty, jak pojídají. Restaurace tedy byla v provozu. Velké prosklené dveře restaurace obrácené k parkovišti, na kterém jsme zaparkovali a kde stálo hafo náklaďáků, byly, čertvíproč, zevnitř polepené papírem. Vzali jsme za kliku a odhodlaně vešli.

A byli jsme ve skladu!

Václav Vlk st

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.