To byl svého času dvojjazyčný časopis pro kutily (Udělej si sám/ Urob si sám) , do kterého jsem také přispíval. Kutilství, jak se tomu tehdy říkalo, byla často jediná možnost jak něco získat. Prostě si to vyrobit. Takže v době našich nejlepších chalupářských let, kdy každý měl na krku děti a před domem starou šunku (pro mladší čtenáře: myšleno ojeté auto, na jiné nebylo ) to muselo přijít. Nápad, že to, co draze platíme, si můžeme vyrobit sami. Neboť co by to bylo za večírek, na kterém by chybělo víno, zpěv a ženy. Ženy jsme měli vlastní, zpívat a hrát jsem také uměli, jen to víno bylo jaksi finančně „úzkoprofilový“ materiál. Jak se tehdy říkalo. Víno si vyrobíme sami! Vinná révu se v Česku ve výši 700 metrů nad mořem nevyskytuje, zato bezinek (po staročesku bezů) je tady je tady jak nas…eto. A co že to říkaly naše babičky: „Před heřmánkem smekni, před bezem klekni“.

V Milanově chalupě v rámci přípravy výroby bezinkového vína se objevily přehršle koření v lahvičkách a sklenicích, kvasicí, či jak se tomu říká, takové ty veliké demižony a lahve, v nichž to pak naložené bublá a prská a taky tiše šumí.

Poslouchal jsem občas zpovzdáli jak to kvašení, tak odborné řeči, když Milan s Ádou konzultovali, kdy se bude stáčet, a vídával je, jak chodí po stráních, když odhadovali, jestli jsou bezinky už správně zralé. Pak jsme je ve správný okamžik společně natrhali a odšťopkovali a vůbec připravili a mohli nastoupit „mistři vinaři“.

A protože zastávám zásadu správné dělby práce, já to víno chodil vždycky spíš pít. Krásně voní, to bezinkové, a kluci ho uměli s různými příchutěmi a různými vůněmi.

Bezinkové víno se nejlíp pilo, jako všechna tato vína, ve formě svařáku. Tedy v zimě. Ovšem u nás v horách Krušných je večer zima skoro furt. Hrnec na plotnu, víno do něj, skořice, hřebíček... a už to vře, už to je.

Už chceme nalejvat, když nás Mirek zarazí a řekne: „Něco tu mám.“ Na plotně posune hrnec, odklopí pokličku, něco nasype dovnitř a za chvíli už rozlévá do sklenic. Lije přesně. Je to chemik. Těm a pumpařům při nalévání oleje to jde, ti nerozbryndávají.

„Co to je?“ nasávám.

„Co by, bezinky,“ řekne Mirek a Milan dodává naše bojové heslo: „Kudy teče, tudy léčí.“ Áda tiše prohodí: „Pokud ovšem nedopadnem tak jako minule. To jsme ji měli, že jsme řikali psovi slečno!“

Pak si však všichni dáme a je to lahodné a horké a sladké a za chvíli už vykládáme, jak kdo kde byl a co zažil v cizině, na vojně anebo v Postoloprtech. Protože i v Postoloprtech se dá zažít dobrodružství. Povídáme, povídáme a najednou je vypito. A Mirek se pouští do další dávky. Taky perfektní. Večer skončí ke všeobecné spokojenosti. A druhý den večer zase sedíme u stolu, venku chumelí, a tak lákáme Mirka, aby svařil to, co včera.

„Když já sakra zapomněl, co jsem to tam dával,“ řekne chemik Mirek a drbe se ve vlasech rukou s několika málo prsty a dalšími pahýly, co mu zbyly. Zlé jazyky vykládají, že když jednou Mirek v hospodě zamával otevřenou rukou, že chce jako „tolikhle piv“, přinesl mu vrchní tři velký piva a jedno malý. Na reklamaci odvětil, že přinesl přesně to, co si pán objednal. Teď bych chtěl mít stroj času. Vrátil bych se do včerejška, podíval se chemikovi na prsty (a jejich zbytky) a mohli jsme založit první bezinkové plantáže a vyrábět svařeňáka za těžký peníze.

Ale vyrábět víno jen tak, obyčejně, to nás moc dlouho nebavilo. Takže brzy se začalo s pokusy. Třeba jak udělat z rybízáku Tramín anebo z beziňáku Muškát, které bude kyselejší a které sladší, a jestli by se to nedalo vypálit. V našem podání nedalo. Po ochutnání našich vypálených výrobků jsem se v duchu omluvil všem Východňárům, u nichž jsem pil domácí borovičku a jednou dokonce „lavórovicu“ a ošklíbal se nad jejich výrobky. Ty jejich byly rozhodně lepší. O kvalitě moravských pálenic nemluvě. Sakra, jak to ti Moraváci dělaj? Ti dokážou vypálit snad i staré škrpály!

Ovšem pálenka, to nic není. Je to moc práce a je to trestný. To by chtělo něco onačejšího. Něco, co by bylo hodno nás, světoobčanů, a vůbec weltmanů. A tak jsme se rozhodli, že si uděláme šampaňské. Na omluvu, tehdy jsme neznali korektní mluvu a značení EU. Dnes bychom jistě říkali „šumivé víno“! V literatuře jsme se dočetli, jak se šampaňské dělá, a Pavel pohovořil o tom, jak to viděl, když se filmovalo s Krátkým filmem, jak se pravé, v lahvích kvašené, vyrábí. Po jeho sdělení rozhodla společná výrobní porada, že to je furt štráchů a takhle složitě cpát do nějaké tekutiny bublinky je blbost. To musí být šup a šup a je to.

Všichni byli pro. Milan přinesl skleněnou sifonovou láhev, tu opletenou nerezovou síťkou, do láhve se nalilo červené bezinkové. A aby to mělo pořádný říz, nahnaly se tam dvě bombičky kysličníku uhličitého. Ostatně Milan to tak dělá i u sodovky, má ji rád ostřejší. V láhvi zabublalo, bublinky se objevily a zmizely, jak se poslušně rozptýlily v kapalině. Chvíli se počkalo, pak jsme podle předpisu lahví trochu zatřásli, pak se zase počkalo a nastala hodina „H“ a minuta „M“.

Po zmáčknutí páčky na láhvi vylezl z hubičky pramínek růžové pěny, hezky husté, která se a poslušně ukládala na dno skleniček. Všichni čekali, až bublinky vyprchají, pak že se to doplní a můžeme ochutnávat naše „šumivé“.

Uběhlo pět minut, uběhlo deset minut a bublinky nic. Seděly hezky uprostřed kapaliny a nikam se jim nechtělo. Nikam neprchaly. Ani se k tomu, zdá se, nechystaly. Ve skleničkách zůstávala krásná a netknutá bezinková pěna.

První nedočkavci zaklonili hlavy a snažili se, aby jim pomohla fyzika. Pěna by měla začít téct dolů, do úst. Pěna nic. Zkoušeli jsme na skleničky otočené dnem nahoru klepat. Pak do nich foukat. Ale bezinková pěna furt nic. Jak ta řepa v té pohádce. Pak Milan rozdal lžičky, každý si nabral ze skleničky pěnu a mlsal. Chutnalo to docela dobře. Jen to neteklo. A tak jsme, jako gastronomičtí pokusníci, vymlsali obsah celé sifonové láhve. Fakt to bylo dobrý. Zkuste to taky. A napište mi. Ale až vystřízlivíte. A než mi budete psát, tak ještě počkejte, až vám přestane třeštit hlava. A až vás přestane bolet hlava a přejde vás chuť mi nadávat, pochopíte, že ono jíst šumivé bezinkové lžičkou, to se zase každému hned tak nepoštěstí. Nakonec, jak praví klasik, přece to nevyhodíme, ty hodnoty v tom jsou! My to taky nevyhodili a poctivě až do dna vymlsali.

A taky jsme nedávno díky bezinkovému vínu pochopili, že mládež není to, co jsme si představovali, že bude. Když jsme se jim tuhle na všegeneračním společném chalupářském večírku pokoušeli vysvětlit výhody samovýroby dezertního vína, pravili cosi neslušného a nalili si nějaké chilské víno! A takhle to dneska dopadá se vším!

Tedy nutno říct, že to chilské víno bylo dobré.

Václav Vlk st