29.3.2024 | Svátek má Taťána


JEN TAK: Svéráz bulharského lovu - příprava

19.12.2022

S předsedou místního zemědělského družstva jsme se seznámili několik let předtím, při jedné z pravidelných dovolenkových zastávek během cesty autem na trase Praha – Primorsko a zpět. Seznámili jsme se tak, že jsme se nejprve s bratrancem manželky vypravili do družstevního sadu na broskve. Neboť rodinná rada se rozhodla, jako každé léto, že bez dostatečných zásob ovoce a zeleniny doplněných z této zahrady Bulharska nemůžeme jet my Češi na 14 dní k moři. A po dlouhém přemýšlení, kde jsou letos nejlepší broskve, bylo usouzeno, že v družstevním sadu. No, taky z našeho neubylo, že jo?!

Uprostřed nekonečného sadu, kam jsme vyrazili s Peťou a kde se větve stromů prohýbaly pod broskvemi až k zemi, jsem začal trhat do košíku broskve pěkně od kraje větve. Vychován z domova k tomu, že se nemá plýtvat. Ani když se... no, to. Přemísťuje. Že jo.

Kde se vzal tu se vzal kousek do nás zastavil otřískaný Moskvič, z něho vystoupil chlap jako hora, pravil Peťovi „Zdravej“, vyrval mi košík z ruky, vysypal mnou natrhané broskve na zem, pravil mi, že jsem blbec, že po takovýchhle amrhelích by mi bylo tak akorát blbě a ruče natrhal plný košík exkluzivních broskví.

„Jak ty takhle plné košíky teď dostaneme domů?“ děsil jsem se.

„Co když nás někdo z družstva uvidí?“.

„Ništo, ništo,“ pravil Peťa a natáhl ruku, aby nás představil: „Tohle je předseda družstva“. Ten nás posadil do služebního Moskviče a odvezl domů. Druhý den mně každý druhý z vesničanů, s kterým jsem se potkal po cestě na náměstí – v téhle vesnici mají náměstí a ne náves!! (však také tehdy ,měla osm tisíc obyvatel)- – a cesta je k němu dlouhá, radil, jak mám ty broskve v autě vézt a co s nimi dělat, aby co nejdýl vydržely. Fakt to bylo zřejmě celý děsně nenápadný!

Ale zpět do zimy přelomu roku 1967/68. V té době jsem ani ve snu netušil, že jednou shlédnu ruský film „Svéráz národního lovu“, který by mne mohl varovat. Jeho budoucímu režisérovi Alexandru Rogozkinovi bylo tehdy 19 let.

Bez obav a hrdě jsem se tedy dostavil na předjednaný sraz do místní „mechany“, tedy po slovensky výstižně „krčmy“. Používám slovenštinu proto, abychom to zařízení nazvali, co nejvýstižnějším jménem. Dorazil jsem tam, netuše, co mne čeká. Relativně elegantní kabát mi byl hned po vstupu odebrán a kamsi odnesen, lehká čepička byla zabavena a byl mi přidělen pravý prošívaný vaťák a beranice.

Před dalekou a nebezpečnou výpravou bylo nutno se předem posílit. K tomu posloužila „górešta rakija“ podávaná v krásných nahoru se zužujících sklenicích s tenkými stěnami. Horká rakije z hroznů je děsivě silný nápoj. Podle místních však bylo nutno jej vypít dostatečné množství, protože jdeme do divoké přírody, kde panují zimní vichry, vánice, zima a vůbec nepohoda. Venku bylo asi 12 nad nulou.

Po třech sklenkách horké rakije, i když se k ní přikusuje bílý chléb a ovčí „syrene“ (u nás takzvaný balkánský sýr anebo „feta“), jste ochotni přistoupit na to, že je docela možné, že venku na nás čeká děda Mráz. I s Nastěnkou. Případně být připraven vyrazit do ledové vánice, kdyby tam nějaká byla, nahatý si sednout holou prdelí na led, a počkat až roztaje. Takovou sílu to má a takový je vám po tom pití teplo.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, můžete si knížku „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“ objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel i když pošta už zase podražila, my necháváme starou cenu.