3.12.2022 | Svátek má Svatoslav


JEN TAK: Španělský výlet pokračuje receptem

26.9.2022

Pokud se někdo z minulého vyprávění domníval, že je obědu ve španělsko – čínské restauraci konec, mýlil by se. Tam není Česko, kde provozovatele „čínských“ restaurací ani nenapadne, že by vám někdo odnesl a pověsil kabát!! Rychle se nám naši asijští spoluobčané přehodili na české zvyky! Ale zpět do Ávily.

Pak přinesli opečené kousky kuřete v červené sladkokyselé omáčce, což já strašně rád. Každý dostal porci, a protože jsme zdlabali neprozřetelně všechnu rýži, dostali jsme každý ještě další misku. Malovanou. Plnou rýže. Pak se servíroval zeleninovo-klíčkový salát s báječnou marinádou. Se salátem jsme bojovali delší dobu, ale přemohli jsme ho. Přece to tam nenecháme! Navíc je to zelenina a samá vláknina, a to je prostě děsně zdravý, to ví každý. I raditelé v televizi!

Mezitím přinesli každému láhev čínského piva. No, nic moc, ale šlo to. Být Španělem, tak si ovšem nad tím pivem mlaskám. Bylo správně vychlazený. Ani málo, ani moc.

Následovala miska s pudinkem. Byl zalitý něčím sladkým. Byl sice moc dobrý, ale už u nás nebyla ta potřeba jídla, přiznejme si to, tak velká.

V domnění, že už je všemu konec, chtěli jsme zaplatit a tiše se vzdálit, konečně správným vchodem. Ovšem nebylo nám to umožněno. Když jsme se zvedli, přiběhli tři mrňaví Číňánci a cosi brebentili, jako že „eiš, eiš – klémo, klémo „z čehož jsme nakonec vyluštili, že na nás čeká ještě zmrzlina. A už tu taky byla.

Kuchař vykoukl z kuchyně i se sekáčkem v ruce, snad jestli nám chutná, a tak jsme pro jistotu nenechali ani ždibínek té zmrzky.

Pak přišlo cosi jako malé lívanečky, a ještě káva, a nakonec šťopička nějakého likéru. Tu jsem si klidně dal, bylo jasný, že ten alkohol se přes to jídlo do žaludku nejmíň do zítra nedostane, a tak jej nemohu dneska mít v krvi. Až budu řídit nazpátek.

Když jsme platili, měl jsem svět už trochu rozmazaný. Parta číšníků a šatnářek nám přinesla kabáty, přičemž ten flaušák nesli dva a nábožně na něj hleděli.

Sešli jsme po schodech ven, pohlédli vzhůru na hradby, ke kterým se vinula cesta a schodiště, a vydali jsme se za poznáním.

Na první plošině na cestě na horu jsem uviděl u cesty patník. Usedl jsem na něj, chvíli dýchal a kolegyně usedla na ten druhý vedle. Patníky to byly solidně postavené, vydržely to. A nezašouply se do země.

„Pudem?“ vydechla za chvíli kolegyně.

„Ne,“ pravil jsem pevně. „Seď a já budu dělat, že tě fotografuju.“

A tak jsme se „fotili“ po cestě nahoru skoro na každém patníku. Byly tak padesát metrů od sebe. Fotku nemám ale žádnou. Já byl tak přežranej, že jsem zapomněl aspoň občas skutečně zmáčknout spoušť.

Jo, a kdybyste se dostali do Ávily, tak tam mají mimo tuhle památnou čínskou restauraci taky veliký kostel zasvěcený patronce Španělska, Terezii z Ávily. Uvnitř ve vedlejší kapli je krásná skulptura, celá ze stříbra. Úžasná práce. Jen se jim jedna z nožiček, na kterých to celé stojí, tak ňák ulomila či co. A pak ji Španělé přišroubovali takovým tím mosazným vrutem, které u nás prodávají v Bauhausu. Voni se s tím na jihu moc nepářou. Je to podobný, jako kdyby měla hraběnka při korunovačním průvodu přidělanou vlečku drátem. No, ale je jasný, že tam to nikomu nevadí.

A ještě! Mají tam ulici generalissima Franka. A když se nad tím kolegyně hlasitě pozastavovala, odpoutal se z protější římsy místní holub a přesnou ranou ji posral. Tak jestli jste levičáci, v Ávile opatrně s vyjadřováním.

No, kdybyste náhodou navštívili tu čínskou restauraci, co my, tak stejně budete místo mluvení víceméně jenom funět!

Takže když jsem psal o té žranici v čínské kuchyni v Ávile, jsem na rozpacích, zda nabídnout něco ze španělské kuchyně nebo z evropsko-čínské. Pravá čínská kuchyně v Evropě, jak říkají odborníci, vlastně ani neexistuje.

Ale aby mi někdo nenadával, hlavně je potřeba si uvědomit, že „turistická kuchyně“ ve Španělsku se má ke skutečné španělské kuchyni jako „španělský ptáček“. Toho taky žádný Španěl doma nikdy nejedl. Takže nejdřív je potřeba si uvědomit, že není jedno Španělsko. Totiž že není vlastně vůbec žádné Španělsko. Že existuje Španělské království, které se skládá z mnoha bývalých států, dnes regionů a oblastí. Žádný typický Španěl vlastně neexistuje. Oni se sami dělí na Madrileños a další, jako samostatné národy jsou pak Katalánci, Astuřané, Galicijci, Baskové, a jižní směsici Španělů a potomků Maurů atd. A podobně je to i s kuchyní. Jedno mají společné: olivový olej, zálibu v zelenině a grilovaném mase. Neznají skoro omáčky a maso při pečení nepodlévají, takže je často jako podešev. Ale abych je moc nepomlouval, umí také báječné věci. Hlavně z ryb.

Uzená makrela ve španělské omáčce

Suroviny:

100 g paprikových lusků

50 g kaparů

5 plátků uzené makrely

100 g rajčat

100 g olivového oleje, čerstvý kopr

5 černých oliv,

5 zelených oliv

50 g sterilovaných perlových cibulek

sůl

pepř

česnek 2–3 stroužky

podle chuti:

cukr

paprika mletá

kari koření

vinný ocet – asi 1 lžička

Z oleje, soli, pepře, plátků česneku, octa, papriky, kari koření, jemně krájeného kopru a malého množství cukru připravíme zálivku. Do ní vložíme na nudličky nakrájené paprikové lusky, kapary, spařená oloupaná a na nudličky nakrájená rajčata. Dále napříč na kolečka krájené plátky černých a zelených oliv a malé sterilované cibulky. Touto marinádou polijeme vykostěné a kůže zbavené makrely.

Václav Vlk st

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.