Sbírání hub se obecně považuje za slovanský fenomén, v Rakousku a Německu musíte mít na sbírání hub „štemlp“. Skandinávci prý houby nesbírají vůbec. Zato jak vím, Angličané ano a taky Španělé, ale ti sbírají úplně jiné houby než my. Ti, co ve Francii a Itálii sbírají lanýže , nejsou dle mého názoru houbaři, ale zlatokopové. Našinci sbírají houby vášnivě!

Aby kritici nemohli autora označit za českého nacionalistu, prostudujeme si nejprve způsob psaní německých houbařských knih. Otevřu-li například knihu od Helmuta a Renate (proč se proboha musí každý druhý Němec jmenovat Helmut?!) Grünertových a tam se na straně 180 začtu do pojednání o čechratce podvinuté, hned vedle názvu a obrázku houby mě varuje smrtka. Fujtajksl! Tohle se mně nemá dělat. Když už je to je-dovatý, tak to naznačím nějak decentně, ne? Navíc mi moje žena po přečtení této knihy zakázala čechratku podvinutou sbírat, ovlivněna těmito cizáckými informacemi. A přitom když jdete po lese, tam těch čechratek je! Já je sbíral dvacet let a jsem živej, můj táta sbíral čechratky coby chudý student od mládí a prodával je na trhu Němcům do Jihlavy, a taky jim nic nebylo. Tedy těm Němcům, ne čechratkám!

Kdyby bylo bývalo bylo, tak by se to bylo bývalo vědělo a čechratky by se bývaly nebyly sbíraly. Ostatně chalupářský starosta Milan je sbíral celý život. A v sedmdesáti byl čilejší než já v šedesáti. Ovšem dejte si takovou houbu do guláše, když vás autoři přesvědčují, abyste to nedělali, a tvrdí, že čechratka podvinutá byla dlouho považována za jedlou, až se přišlo na to, že když se jí pravidelně, tak to vede k alergickým reakcím a může prý dojít i k úmrtí. No možné to je. Tak ty čechratky raději nejím. Ale trpím tím, že je nejím. A že je nesbírám. Když je jich v lese tolik. Že jo.

Ovšem pokud bychom takto přistupovali ke všem potravinám, tak by museli celosvětově zakázat mekáče s jejich hamburgrama, protože po jejich konzumaci vypadají Američani jak reklama na Michelin, ve třiceti mají sto šedesát kilo a cholesterol jim leze z nosu i uší . A tepny jim kornatí tak ,že když jdou potmě parkem, je v tom nočním tichu to kornatění slyšet. A macdonaldy se smí , ale čechratky se nesí! Žádná spravedlnost.

A pak ty barvy v některých těch německých knihách! Barvy výrazné, tisk kvalitní, ale ta podoba! Tedy nepodoba. A navíc „typické tvary“! Jestli je to, co je vyvedeno na tom obrázku a popsáno jako čechratka podvinutá, podobné skutečné čechratce z českého lesa, tak já jsem malajský kloboučník.

Ono to nejspíš bude tím, že v Německu vládne preciznost a pořádek, ale houbařská vášeň v nich není. On takový precizní německý tiskař dostane obrázky, šup s nimi do mašiny, barvy na sebe pasujou, redaktorovi se to líbí a je to.

Kdepak v české tiskárně uspět s takovýmihle obrázky! Pokud by se jednalo o obrázek „outovky rumělkové“ anebo „pstřeně dubového“, prosím, to by mohlo leccos projít. Tyhle prašivky stejně nikdo nesbírá. I když ten pstřeň je prý v mládí jedlý. No jak pro koho.

Český tiskař, který to má tisknout, pokud by uviděl takhle nemožný obrázek čechratky podvinuté anebo ryzce kravského, který má podle německé knížky barvu jak růžová dámská spodnička, hned by začal pokřikovat: „To tedy nevim, kerej blbec to fotil. Pocem, Franto, a řekni, je tohle kravskej ryzec?! Tohle neni žádnej kravskej ryzec. Tohle je nějaká maškara! Hele, pane mistr, poďte sem a řekněte někomu z toho nakladatelství, že tohle je blbost a ne obrázek kravskýho ryzce! Sakra, já se na to vybodnu, tisknout takovýhle kraviny, já du na kafe.“

Nejlepší je sehnat si nějakou postarší houbařskou knihu z Rakousko-Uherska (aus Böhmen), pak nějakou československou, dále protektorátní, slovenskoštátní, či opět československou, ovšem československosocialistickou, anebo nejnověji z poslední doby českou či slovenskou. Takové knize rozumím i já. Do budoucna ovšem nevím. Jako co se týče knížek o houbách, ale i vůbec, to se bude muset čtenář rozhodnout, až jak se to vyvine.

Československé knihy mají tu výhodu, že je v nich označení většinou i ve slovenštině, takže se domluvíte s domorodci v Tatrách. Protektorátní mají vysvětlivky i v němčině, takže při nashromáždění dostatečně velké sbírky různě vydaných knih získáte velkou zásobu názvů, třeba jak se v různých řečech jmenuje „hřib obecný“. Slovensky „hríb obecný“, latinsky „Boletus Edulis“ a německy „Steinpilz oder Herrenpilz“. I když „panskej hříbek“ je u nás něco úplně jinýho.

Vraťme se ale k té první a základní kategorii, to jest k houbařským knihám psaným v jazyce, kterému rozumíme. Tedy smotlachovským a ostatním.

Smotlachovské knihy v zásadě považují všechny houby, až na naprosto zanedbatelné výjimky, za jedlé anebo alespoň poživatelné. Těch několik málo druhů, které se vymkly kontrole a skutečně nejdou sníst, je v opovržení. I z textu je cítit, že autor těmito houbami v duchu opovrhuje. Sice je korektně popíše jako „zajímavé“ a „krásné“ a podobně, ale v podstatě zradily jeho víru a očekávání.

Zakladatel tohoto houbařského směru, pan prof. dr. František Smotlacha, vychází z přesvědčení, že všechny houby by měly být v zásadě jedlé a ty, které jsou z nějakého důvodu nejedlé, jsou nejedlé vlastně jen proto, že nevíme, jak je jíst. Toto své přesvědčení podrobněji rozvádí například v knize Atlas hub jedlých a nejedlých (všimněte si, žádných jedovatých, ale nejedlých), kterou vydal Melantrich v roce 1947. Píše zde například o houbě zvané „baňka (kustřebka, hrouženka) zdobená či ametystová“, že ji doporučuje již od začátku své akce (podporující masové sbírání hub), a postěžuje si přitom, že „někteří si ji v kuchyni mnoho neváží“. Ani se jim podle obrázků nedivím.

Hřib satan čili jenerál je sice panem profesorem popsán jako jedovatý, ale posléze autor konstatuje, že „je to houba chuti příjemné, přímo oříškové, a vůně silně hubné“. Avšak, dodává, jak se již mnichovský profesor Lenz se svým asistentem přesvědčili, stačí okusiti malý kousek plodnice a již se dostaví prudké vrhnutí a průjmy až do vyčerpání. Ovšem druhého dne se již člověk zotaví a jen u lidí mimořádně slabých trvá působení hřibu déle.

Už je vám jasné, jak popisují houby vášnivci ze školy Smotlachovy? Mám tyto autory rád, jsou to básníci a milenci lesů a jejich plodů.

Jaký to kontrast proti druhé skupině houbařských knih. Druhá skupina knih houbařských se více podobá skupině německé. Je suchá a stručná, u čeho není úplně jisté, že je to poživatelné, je označeno za nepoživatelné a šlus. Je to přesné, ale nezáživné. Oč lépe se čtou informace z knihy od pana profesora Smotlachy o hřibu satan, zvaném též jenerál: „Sám jsem okusil kousek satana v srpnu 1908 z krásných mohutných plodnic v lese u Žernové u Holic. Již cestou do blízké vesnice pocítil jsem nevolnost, která později proměnila se v prudký záchvat. Teprve večer, po černé kávě, mohl jsem se, silně oslaben, vrátit domů.“

A přitom, jak dodává pan profesor, příbuzní, kterým nebyla jeho otrava známa, „připravili si dva či tři středně velké satany, jichž přinesl celý koš, a snědli je bez následků“.

Vážení, je nutno si vážiti rad člověka, který byl ochoten zkoušet vše na sobě, dříve než to dal na papír, až se, postižen „prudkým vrhnutím a průjmy“, přesvědčil o skutečnosti. Ale ani tato zkušenost jej nepřipravila o víru, že za určitých okolností je možno i satana sníst bez následků. Proto jsem ochoten jej brát vážně. Jen si myslím, že dneska už nejsme tak silní jako jeho venkovští příbuzní, kteří, jak sám píše, v době, kdy je nemohl upozornit, že přinesl domů satany, a oni je pak snědli, pracovali celý ten den na poli. Holt, tehdá bývali Čechové statní jonáci.

Takže až budete počítat, co všechno si musíte koupit, až si pořídíte chalupu, nezapomeňte na peníze za houbařské knihy. A řeknu vám, dneska takové tlusté ilustrované vydání stojí skoro tolik, kolik se platilo před padesáti lety za celou chalupu.