„Ty máš ještě sílu jak bejk!“ pravila mi jistá mladá dáma před mnoha lety, když jsme vyhrabávali v naší horské rekreační vesnici ze sněhu její auto. To tak holky dělají, aby vyprovokovaly postarší pány k většímu výkonu. Jakémukoliv. Momentálně šlo o auto. Toyota si sedla na břicho na sníh, kolečka se točila ve vzduchu a nepomohlo ani to, že na hnací nápravě byly nasazeny řetězy. Jsouce v luftě, nemají se totiž řetězy o co opřít. Romantická krajina kolem, bělostný sníh a zasněžené chaloupky jsou na prd, když vám stojí auto napříč přes silnici. Moniččiny děti a můj vnuk byli v jejich chaloupce, ale času nebylo nazbyt. Co když pojede nějaký blbec. Nebo třeba ne blbec, ale normální člověk a my tady stojíme přes cestu jak blbci.
Nezbylo než Moniččino auto vyhrabat. Tedy podhrabat. Ještě, že dneska prodávají taková ta umělohmotná hrabla na sníh, co jsou lehká, a tak se s nimi sníh dobře odhazuje. Móňa, jak se říká oné mladé dámě familierně, padla vedle auta na kolena, pak na bok do sněhu a pololeže dloubala sníh z pod auta.
Já to se svým hrablem měl těžší. Zaprvé se už rozhodně neumím tak rychle vrhat na zem a zase vstávat jako dneska Móňa a jako když jsem býval vojákem naší lidově-socialistické armády. Poklekám tedy opatrně, pak se svalím na zem a hrablem podhrabávám, co to jde a angina pectoris dovolí. Jo a taky co dovolí to hrablo.
Teď jsme tedy s Monikou klečeli a leželi na boku a pak zase klečeli a leželi na břiše a zase u auta a dloubali a dloubali, pak si jeden z nás vlezl do auta a zkoušel, jestli to pojede, ale auto nic. Jak v té pohádce o řepě. Když přispěchal soused Áda na pomoc, věci se daly do pohybu. Kola konečně dosedla na zem.
„Opřem se do toho, ty to natoč a dej tam zpátečku, couvni a bude to,“ pravili jsme hrdinně my muži . Jemná dáma, která z nás tří odházela toho sněhu naprosto nejvíc, usedla do svého stroje. Koukám na palubní desku a vypadá to tam jako počítač, holt Japonci! Móňa někam přikládá palec jak ve scifi filmu, auto naskočí a já se opřu zešikma zepředu. Dívka jemně přidá plyn, na sněhu umí, má trénink, my tlačíme, v tom se řetězy „chytí“, auto zacouvá a já letím kupředu, smekám se na boulovatých sněhových kolejích, chvíli ještě vrávorám, letím a nakonec se zarazím rameny a hlavou do závěje sněhu. Eště že jsem stál našikmo!

Už když jsem padal, slyšel jsem od volantu jiskřivý ženský smích .Zatracený moderní auta. Voni maj tak tichý motory, že je fakt všechno slyšet. Já zapíchnutej v závěji, Monika za volantem s perlivým smíchem v hrdle.
Aby to nějak vylepšila, když jsem se vyhrabal ze sněhu a auto jsme zaparkovali, pronesla onu seshora uvedenou větu.
A šli jsme na kafe. K Móně. V chaloupce zatopeno, děti, tedy její děti a můj mladší vnuk, byly zahnány do hrací místnosti nahoru. Kdyby se porvaly, není žádný problém, dneska je každá toho slova dbalá matka vybavena dětskou vysílačkou. Takže můžeme sedět v kuchyni a slyšíme, co vyvádí drobotina. Klídek, pohoda, venku dva metry sněhu. A padá a padá. V polohlasně zapnuté televizi vykládá nějaké mluvící hlava, že anglický vědci právě sdělili světu, že oteplení už je tak výrazné, že už je nezvratné, všude roztaje sníh a v Evropě budou tropy.
My diskutujeme o tom, že jestli bude příští dny furt und furt sněžit a sněžit a sněžit, tak to že už fakt budeme chodit z těch chalup asi tunelama. No ale důležitý je, že jsme informovaný i tady na horách a že nám englický vědci sdělili, že se otepluje. To člověka zahřeje.

A venku furt sněží…

Václav Vlk st