Pomáhat maličko v hospodářství, tedy spíš se kolem toho motat, to se nám moc líbilo. Bylo to zajímavý. Člověk však musel dávat pozor, aby mu kráva nešlápla na nohu a netrkla ho koza. Ovšem největší nebezpečí přestavovaly husy. Možná nějak tušily, že občas skončí na našem talíři, a tak kdykoliv jsme šli my kluci kolem, pokoušely se nás štípnout hlavou prostrčenou skrz laťkový plot dvora.
A jednou se to vůdci stáda, husákovi, povedlo. Mladší brácha, nahatý jak andělíček, se neopatrně přiblížil k plotu a už jeho zadní tvářičku měl v zobáku husák. Brácha řval, husák syčel a mával křídly a husy potěšeně kejhaly, mrchy!
Adjunkt obešel plot, popadl husáka za krk těšně pod hlavou, zmáčkl, až se mu otevřel zobák, pak ho zvedl, zatočil s ním nad svojí hlavou několikrát kolem dokola a pak jej pustil. Jak když husiti házeli kameny prakem na křižáky.
Husák letěl nedůstojně zadkem napřed přes celý dvůr, tam dopadl na záda a evidentně zuřil. Ale vrátit už si netroufl. Hlavu u země, kýval s ní jak had, a nakonec se s ječením obrátil proti husám, které, podle jeho i mého názoru, jeho ponížení se škodolibým potěšením sledovaly.
Hospodářství bylo zajímavé, jídlo zajímavější. Mluví-li se o slovenské kuchyni, není prý možno zapomenout na brynzové halušky. Skutečně nelze! Po tom, co mi byly každý den a neustále nuceny, jakože jsou zdravé a dobré a vůbec, dodneška brynzu nejím! Takže se to vyřešilo jinak. My děti jsme měly halušky na sladko.
Museli jsme však jít a sami si natrhat maliny anebo lesní jahody.
Nám to nevadilo, jen když byly večer halušky se smetanou a nějakými sladkými dobrotami. Od té doby jsem už nikdy halušky na sladko nejedl, ani o nich neslyšel, ale chuť mám ještě v puse doteď.
Slovenská horká poválečná prázdninová léta mám spojená s chladivou žinčicí. O žinčici už jsem někde psal, jak jsme pro ni chodili nahoru na salaš a než jsme ji v tom horkém slunci donesli přes rozkvetlé louky a pak úvozem lesem dolů, že jsme ji většinou vypili a museli jsme pro ni znovu. Nazpátek ovšem většinou se zastávkou v lese za křovíčkem. Pravdu měli ve své písni Eláni:
„Mocný z brynze, rýchly z žinčice.“
Byli jsme často hlavně hodně „rýchly“ z té žinčice. Kdo někdy pil žinčicu, ví, o čem mluvím.
Václav Vlk st.
Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz
Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.