Jen tak mimochodem starý fórek:
Čte si sedlák naučný obrázkový kalendář a pod obrázkem mohutné dojnice je napsáno:
„Když dáš krávě do dršťky, ona ti dá do dížky“ (lidové pořekadlo)
„Sakra, vodkud tahle plemeno asi je?“ dumá sedlák. „U nás krávy kvůli dojení mlátit nemusíme?!“
Lidstvo si vymejšlí pořád nějaký moderní trendy. Dneska se nesměj skoro nikde trhat kytky, zatímco ve středověku taková blbost nikoho nenapadla. Tehdá bylo lidstvo přesvědčeno, že kytky rostou, pak se utrhnou anebo je sežere kráva a je to. Bože, to byl jednoduchý a nevědecký svět! Od předminulého století, hned jak začal „pokrok“ se přestalo smět chodit v parku po trávníku. A vsadil bych se, že si to první to vymysleli Němci. Oni byli vždycky akurátní až to bolí a bez befélů nemohli být. A hned to určitě převzali císařský úředníci ve Vídni, ti taky hrozně rádi něco nařizovali a kontrolovali. To se u nás zachovalo dodnes. A pak že nemáme žádný tradice! Máme! A jaký! V zakazování!!
Angličana by taková pitomost nenapadla. Tam mají trávníky všude. A dobrý trávníky. Itala by to taky nenapadlo. Zaprvé Itala celkem moc nezajímá, jestli mu někdo něco zakazuje. Protože on většinu zákazů stejně nedodržuje. A co se týče trávníků ty tam, hlavně dole pod Římem, nemají skoro vůbec. Až na ty uměle zavlažovaný.
Dřív bývalo vůbec blaze. Když chtěl někdo přestavět hrad, sehnal stavitele a peníze a šel na věc. I když je fakt, že stavební úřady už byly ve starověkém Římě. Ale pak to nějak vyšumělo. Myslím, že to je jedna z věcí, která lidi určitě nikdy nemrzela. Karel IV. u nás plánování a zákazy a příkazy zase zavedl a neboť je to Otec Vlasti, už to tak zůstalo.
Některý zákazy však chápu. A podporuji. Třeba to, aby se nelovily velryby. Velryba je krásná a není to ryba. Je to savec. Jako já anebo čtenář. Tudíž mi je velryba takňák všeobecně příjemná.
Ryby, které nejsou velryby a chytají se na prut anebo jinak civilizovaně, jsou podle mne k jídlu. Já vím, že nejen velryba je krásná, třeba takový pstruh taky, když je duhový, to je paráda! Ale nejíst ho kvůli tomu? Jablko je (někdy) taky krásný a k jídlu se doporučuje a třeba takový kohout je vůbec velice krásný. Ale všichni vědí, že kohout na smetaně vůbec není k zahození.
Proč o tom píšu? Já mám totiž obavy. O jistý druh jídla. V poslední době se rozmohlo chytání ryb, co není chytání ryb, ale sportovní magorismus. Ovšem prý silně ekologický a morálně vynikající a vůbec přírodě a rybám příjemný. Já nevím, co je příjemného na tom, když vás někdo chytí na háček, vytáhne někam, kde se dusíte, pak vám tím háčkem roztrhne hubu, jak vám ho rve ven a hodí vás nazpátek do vody. A ještě si tyhle sadisti notují v tisku, jak je to úžasný. Jo a prý to k nám přišlo z Anglie. Psali tuhle v novinách. Já vím o plno věcech, co bychom mohli z Anglie převzít, ale tuhle si můžou nechat.
Protože když ty ryby chytám, tak je pak zblajznu. To je podle mne „noumální, Úďo!“ Anebo se na ně úplně vykašlu, na ty ryby, nestarám se o ně a netahám je z vody a netrhám jim huby.
Václav Vlk st.
Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz. Cena 100 Kč + 70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč + 120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.