Neviditelný pes

JEN TAK: Rostou, rostou?

2.8.2022

„Houby, houby, houby, malý, velký, tlustý, tenký, ty já mám rád,“ zpívala kdysi populární bigbeatová skupina. A zpívala nám všem ze srdce. Houby, ty my rádi všichni. Nebo skoro všichni. Když se léto nachýlilo a děti už zase začaly chodit do školy, začal se vždycky shánět ocet. Pokud se urodilo okurek a hub, mizel ocet z pultů jako tající sníh, což pokaždé překvapilo pracovníky socialistického obchodu, a nás už ani nepřekvapovalo, že je to překvapuje. Kapitalisté (dle našeho tisku dříve i nyní „odporní“, neboť jim jde, vydřiduchům, jen o zisk), nám dnes naopak nabízejí octy v tolika sortimentech a druzích, že najít v regále flašku obyčejného octa je skoro detektivní úkol.

Nezbývá než zpovzdáli najít očima příslušnou část regálu a počkat, až se kolona nákupních vozíků přemístí kousek dál, a vyrazit. Šup – a už jsou láhve s octem moje. A může se jít na to.

Jako součást přípravy na houbařské žně vytahují hospodyňky ze skrýší a regálů zavařovací láhve, tedy skleničky, sklenice i třílitrovky. Kontrolují, zda mají papír, na kterém se budou houby sušit, protože jak jsme zpychli – a taky pod vlivem všemožných osvětových akcí –, zavrhli jsme tradiční sušení hub na rozprostřených novinách. Ono taky už nevychází velkoplošné Rudé právo, které se povinně fasovalo v každé fabrice a úřadě a na kterém se houby nejlíp sušily. To a ještě použití při jisté přirozené lidské činnosti bylo ostatně nejlepším využitím oné tiskoviny.

Ráno bývá na horách už pořádně studeno. Dávno a dávno je pryč Anna, od které jsou chladna z rána, na trávě je stříbrná rosa ještě před polednem. Pokud celý týden lilo, ale nebylo moc zima, je to nejlepší. Brzo, tedy relativně brzo, vstaneme a jdeme na houby.

Chodit na houby – to je obřad. To není jako chodit za holkama nebo na fotbal. Chození na houby je totiž strašně nespolečenská záležitost. I nejlepší přátelé si tají, kam zítra půjdou na houby, a když se tam potkají, vyhnou se vzájemně obloukem. Košík v ruce je znamením, že jsem se vydal na lov, při kterém chci a musím být sám, nebo jen se členy své smečky. Nechci být nikým rušen.

Při hledání je každé zašramocení v lese a každý hlas sledován s nevolí. Přítomnost cizí osoby v revíru zvyšuje tlak a zrychluje dech. Lovec cítí, že je v rajonu škodná. Je jedno, jakou má podobu. Ať se skrývá v masce staré babky či tatíka v letech s rodinou, všichni jsou nepřátelé, kteří mi chtějí vysbírat moje houby! Pryč s nimi! Tolerovat je schopen, se sebezapřením, muž houbař jen milence. Ti mají jiné starosti, ostatně na podzim v lese jsou větší zvláštností než pravý hřib. Ale teď mě napadá, aby to jen tak nemaskovali! Čertví, co v tom lese chtějí dělat! A když, tak je stejně nebezpečí, že rozsednou borováka.

Žena houbařka netoleruje nikoho. Ani milence. Ať se jdou „animovat“ jinam, praví. Tady se teď hledají houby! V lásce i práci je žena pragmatická, muž je romantik.

V době hub se míjíme v lese v kruhu. Kdyby, nedejbože, dva houbaři najednou uviděli jednoho kozáka, mohlo by dojít k nejhoršímu. Pohledy vrhané do cizích košíků jsou kradmé a vrhané kose. Hříbků, i těch borových, tak dlouho ubývalo, že jsme se naučili sbírat masáky, pošvatky, mlženky, hnojníky a všelijakou jinou žoužel, dříve městského houbaře nedůstojnou. Dneska, když už zase všelijaké hříbečky rostou, bereme všechno. Přece to v tom lese nenecháme! Tedy když něco najdeme. Protože někdy najdeme... houby!

Když ale najdeme něco, co stojí za to, kráčíme z lesa hrdě a košíky přímo vystavujeme. Nejlepší je se jako náhodou zastavit u přátel na kávu, nonšalantně postavit košík na stůl či okno a dělat jako že nic, tohle my nasbíráme za chvíli za chalupou na mezi. Přitom jsme v lese od rána a je poledne. Přátelé mírně zelenají závistí a sladkokysele komentují úlovky. To je pro nás blaho.

Pak se jde domů a do noci se čistí a zavařují houby. Otec rodiny už léta opakovaně, leč zbytečně, trpělivě vyhazuje zbytky hub pod smrčky a břízky v okolí chalupy v liché naději, že se tu snad jednou něco přece jen uchytí. Za třicet let ani ťuk!

Pár záhadných kusů hub se nejdřív dlouho studuje, pak se položí zvlášť do košíků a v pondělí se s nimi půjde do poradny, abychom měli příště zas co sbírat, jestli je to jedlé. Ale víme, že i když to jedlé bude, stejně si příště netroufneme nacpat to do sklenic. Ono je to vlastně dobře, jinak by za chvíli v lese nebyla žádná houba.

Večer se u stolu a někdy i v posteli plánuje, kam se půjde na houby příští sobotu. Protože kde rostou a kdy, to je tajemství. Mezi mužem a ženou, mezi předky a potomky, děděné z otce na syna a přátelům předávané jen tehdy, když „jsme jedné krve, ty i já“, oba lovci a členové jedné smečky. Anebo když se stěhujeme na druhý konec světa. To spíš!

Jedno můžu prozradit ale veřejně. U nás rostou bedly od léta do podzimu. Kde to je? To je to tajemství. Krásné bedly, plné košíky jich většinu roků nosíme. Jejich hlavy svítící na loukách, jsou jako tajná znamení někomu nahoře, odkud jsou ve vzrostlé trávě nejlíp vidět, že přichází podzim. Ovšem zavařovat se bedly nedají, a tak se něco nasuší a ostatní se musí rychle sníst. A aby z toho čtení byl taky nějaký konkrétní užitek, tak vám prozradím jeden recept, který jsem dostal..., ale kde, přečetl jsem si ho v jednom kalendáři a vyzkoušel a je báječný.

Tak tady ho máte:

Bedly jako bifteky

Klobouk bedly zevnitř osolíme, opepříme a posypeme nakrájenou cibulí... Necháme ležet lupeny nahoru. Druhý klobouk zevnitř osolíme, potřeme paprikovým protlakem – taky můžete přidat trochu kečupu – a posypeme tenkými nudličkami špeku. Přiklopíme na sebe, párátky sešpendlíme a obalíme v mouce. Opečeme, nejlépe na másle v troubě.

Zapíjíme červeným vínem.

Dobrou chuť.

Václav Vlk , st

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas
chalupu


zpět na článek