Teď když tohle posílám Ondřejovi do NP, se mimořádně ochladilo. Předtím bylo vedro jak na Sahaře. Teď je tady na horách ráno tak 16 nad nulou. Chladno. No, v létě chladno. Na jaře teplo. Ono totiž i pocit tepla je silně relativní. V povánoční době, kdy je venku „mráz, zima a chlad“, jak se zpívá v jedné písničce, sníme o jaru. Co začíná v březnu.

Představy o březnu bývají různé. Sněženky, poslové jara, pučení pupenců. Tvrdá praxe naučila chalupáře, že pravdu má pranostika. Březen – za kamna vlezem! Je možné, že v Povltaví, Polabí a Posvratčí chalupáři, chataři a zahrádkáři v této době už procházejí zahrádky a rýpou se v zemi, nedbajíce občasných sněhových přeháněk. Protože ale naše chalupy jsou výše nad mořem, stále ještě obouváme lyže. Jaro se sice hlásí o slovo, ale spíš v rovinách, předhůří a podhůří, i když částečně i v „hůří“. Občas se vyskytne situace, kdy majitel chalupy z dolního konce vesnice už jde pracovat na zahradu, zatímco chalupa toho z horního konce slouží coby základna pro lyžařské výlety, jsouc po okna ve sněhu.

Ještě že už se blíží Velikonoce. Alespoň něco nového po tom věčném sezení v chalupě a ježdění na lyžích. Povinností otce vždycky bylo – mimo jiné – uplést první pomlázku a naučit tomu syna. Jako městský kluk jsem to nikdy neuměl, a tak to byl úkol nad mé síly. Nakonec padlo rozhodnutí, že se půjdu podívat, jak pletou pomlázku kluci z vesnice. Tedy kluci, vlastně jeden bývalý kluk a dneska chalupář. V každé vesnici, i v té sebemodernější anebo „seberekreačnější“, je jedinec, který na nějaké vesnici vyrostl, a který je proto využíván k odpovědím na záludné otázky jako: jak vypadá žito, kdo je koniklec, kdy je brhlík, a kam je jíva. Takový nefalšovaný vesničan, jeden ze základních pilířů vesnicko-chalupářské pospolitosti, nenápadně, ale účinně rozdává rady. Poskytne neocenitelnou informaci, že kůň nemá brzdy a navíc, že má vlastní hlavu. Objasní mládeži, že na venkově jsou takhle vidět hvězdy všude a není nutno volat hvězdárnu, že nějak hrozně moc svítí. Bývalý selský synek taky nebojácně vstoupí do stáda bizonů, kteří sem zabloudili z prérie, a se slovy „No, malá, huš, huš, uhni, no“ vyžene z návsi stádo jalovic. Pak pomůže sundat maminky i s dětmi a kočárky ze stromů, kam se uchýlily.

A protože dokáže vysvětlit dětem, kde je v krávě mléko, a hlavně ukázat, jak se dá dostat ven, je uznávanou autoritou. Večer před Velikonočním pondělím se tatínkové plíží pod rouškou tmy k jeho chalupě s vrbovými proutky v ruce a lahví v podpaží. Po přivítání a společenských náležitostech jsou proutky bryskně vyhozeny, neboť jsou údajně nezpůsobilé. Bývalý vesnický kluk vyndá, podle mínění ostatních, naprosto stejné vrbové proutky a řekne: „Podívej.“ Složí čtyři nebo i šest proutků do dlaně, sváže je pevně na konci a začne plést pomlázku. Krásnou, hranatou, která je žlutá, a když s ní švihnete do vzduchu, tak jen zasyčí jako had. Pane, tou to musí bolet! Chalupář z města se dívá a je mu to naprosto jasné. Taková jednoduchá věc. To se jen začne od tohodle, tenhle proutek se překříží, pak se otočí, druhý se takhle přehne a přitáhne... Vždyť tu mám jeden navíc! A hrome, dělají se mi dva copánky místo jednoho! Jak to ten chlap dělal? Tak ještě jednou. Tenhle překřížíme..., ale ono je to čím dál horší. Pak, asi tak za hodinu, přijde katarze. Vytvoří se něco, co je tu silné, tu tenké, ohnuté, a tadyhle běží dva proutky divně po povrchu, ale je to pomlázka. Malý synek je na ni pyšný, protože tuhle dělal určitě táta a není to to koupené a vysušené „něco“.

Za pár let už pletou pomlázky kluci sami, ale kdo je to vlastně naučil, nevím. Ten bývalý synek z venkova to nebyl. Asi se to naučili sami. A hele, jak si je upletli pěkně, jojoj, to to švihlo. Ještě že nejsem ženská.

Vajíčka jsou předem nabarvena, obtisky přilípnuty, malůvky provedeny. Všechno sice nikoli podle „lidových maléreček“, ale podle našeho co dům dal a co se koupilo. Ráno běhá po vesnici horda uličníků i skoromužských a děvčata i mámy výskají a ječí, polévají ty chlapy vodou, tedy skorochlapy. Malým koledníčkům, kteří chodí s bráchou za ruku, přidají mámy a babičky k vajíčkům i kousek něčeho dobrého na zub a nechají se od malinkatého mužského plácnout pomlázkou. Ti kloučci, první třídě ještě nedorostlí, koukají, jak je to vlastně s těmi ženskými, protože prvně vystupovali v roli mužů. A pak běží domů ukázat, co vykoledovali, a honem, honem říct, kolik tet od nich dostalo naplácáno. Starší kluci honí děvčata a jsou zmámeni jejich vůní, chytají je a zkouší, jaké je to se dotýkat.

Občas zůstane klukovská ruka déle na nějaké oblině, při tom strkání a kočkování dojde i k nepostřehnutelnému objetí. Klukům i holkám svítí oči, cítí, že přišlo jaro. I to jejich – lidské.

Další týden se doma nejí nic jiného než vejce. K snídani vaječná pomazánka, večer roláda s vejci, a nakonec vajíčkový salát. Jenom v týdnu po Velikonocích jedí všichni bez protestů vajíčka, ve kterých je žloutek i bílek jednou žlutý, podruhé zelený, ale taky modrý a všelijaký, jak, himbajs, zase popraskaly skořápky při barvení. Je to týden pojídání vajec a skrytých modřin na holčičích i dámských zadečcích. Modřin, které vlastně nebolí, protože jsou důkazem, že jejich majitelka je už – anebo ještě – skutečná ženská. Jaro bylo tady. A příští rok přijde zas!