Po mnoha letech, když už byl socialismusus plně rozvinutý a já byl dávno pryč z fabriky, povídá mi Karel – známý řezník. V socialismusu, zvláště v tom rozvinutém, musel mít každý, kdo nechtěl žrát jen flaksy, svého známého řezníka. Takže Karel povídá:
„Hele Venco, ty si tenhle bejvalej učitel?“ (Pro mladší čtenáře „být bejvalej něco“ nebylo za socialismu nic ošklivýho, po třiceti letech budování socialismu byl kdekdo „něco bejvalej“.)
Takže abych pokračoval: „Seš bejvalej učitel nebo né?“ dotíral Karel.
„No jó,“ vrčel jsem neochotně. To znám, myslel jsem si v duchu. To zase bude chtít něco vysvětlit z českého jazyka a v gramatice já zrovna nejsem expert. To tak bývá většinou. Doktorům lidi líčej všechny svoje choroby a u učitelů, i když učí kvadratické rovnice nebo strojní zařízení se předpokládá, že ví, kdy se píše „Novákovi“ a kdy „Novákovy“. Byl jsem silně nedůvěřivý. Ale těžko, přetěžko se tehdy odporovalo někomu, kdo měl tu moc, aby zajistil, že hovězí k rajské na nedělní oběd se bude rozplývat na jazyku a nebude jako podešev. Nakonec jsem ze sebe dostal tu hroznou větu: „Co bys potřeboval Karlíku?“
„No,“ začal rozvážně Karel a nařezával řeznickým přeostrým nožem kus vepřového, z kterého budou kotlety. Pak vzal do ruky řeznickou širočinu, významně jí potěžkal, přejel ostří ocílkou a pak několika seky vyrobil asi deset stejných kotlet.
„Nó, hele Václave...,“ pokračoval zdánlivě rozvážně. Jak někdo začne mluvit rozvážně, mám chuť se zdekovat. Nějaký průser pak vždycky následuje!
„Já bych byl rád, kdybys mohl doučovat mého syna. Ten blbec se nechce vůbec učit! A já na to nemám čas, já jsem od rána do večera v krámě.“
To jsem uznal. Ale nechtělo se mi uznávat, že bych kvůlivá zadnímu hovězímu anebo játrům pod pultem chodil učit nějakého nezvedeného spratka.
Chvíli bylo ticho. Obě strany vyčkávaly na další krok protihráče. Ocílka se kmitala kolem nože, řeznická sekera ležela vedle špalku a nepříjemně připomínala sekeru popravčí. Seděl jsem na židli, opíral se o složené lodny a pil kafe. Karel byl řezník, já vedoucí Domovní správy. Dvě podobné váhové kategorie ve spleti známostí, z kterých se skládal život v socialismu.
„Hele Karle, popřemejšlim vo tom,“ odvětil jsem po chvíli.
„Hmm,“ pravil Karel a přesekl sekerou vepřové koleno, čímž vyjádřil přání, abych si s tím přemejšlením pospíšil.
„A co by synáček potřeboval doučit,“ zeptal jsem se nakonec.
„Počty!“ důrazně pravil mistr řeznický.
„Počty? A co mu na matematice, prosim tě, nejde?“ chtěl jsem vědět.
„Sem řikal počty a né nějakou matiku,“ zavrčel Karel.
„Myslíš počty jako. Jako sčítaní a odečítání a násobení a tak?“ nevěřícně jsem se zeptal Karla. To když jsem si vzpomněl, jak Karel vždycky mrsknul na váhu kus flákoty, zahlaholil: „Áá, ééé, tak to máme půl kila krásného předního milostivá...,“ pak lehce zavadil okem na váhu, kde se zběsile mrskala ručička a dodal: „Máme to o trochu víc paninko... můžu to tak nechat?“ Což byl dotaz čistě formální a pak vychrlil: „To máme třicetdvakorunšedesát, prosím. Přejete si ještě něco jiného...?“
„Karle, nekecej, že TY chceš, abych JÁ učil tvého syna počty! To snad nemyslíš vážně,“ nechtěl jsem se vzdát.
„No to myslim vážně!“ rozvášnil se Karel. „Hele sleduj ty vole: Gothajek... to máme gothajku za dvě šedesát a turisťák... ééé… za tři dvacet, to máme. celkem za šest čtyřicet... a máme paninko taky dneska báječný mletý, doporučuji do plněnejch paprik, to si manžel pochutná...!“
Nadechl se a zařval: „Tak už víš, ty vole, proč já nemůžu učit svýho syna počty?!“ Přikývl jsem, že jako jo.
Už jsem to úplně chápal. Dvě šedesát a tři dvacet totiž ani náhodou není šest čtyřicet. Tedy při počtech v základní škole. Ale u řezníků, co měli váhu s ručičkou, to tak bylo vždycky.
Václav Vlk st.
Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz
Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel i když pošta už zase podražila, my necháváme starou cenu.