2.10.2022 | Svátek má Olívie, Oliver


JEN TAK: Píseň lidová a píseň lihová ( 2)

10.8.2022

Podle přání pedagogů, intelektuálů a národovců by lid měl, po patřičném školení, pět ponejvíce shora uvedené lidové písně. Leč zhusta tak nečiní. Podle mých zkušeností, získaných často za doslova vražedných podmínek (jen to ranní bolení hlavy!), místo aby lid večer na společných – dříve přástkách, dnes chalupářských „mejdlech“ – zapěl:

Ej od Buchlovááá, vietor věje...

nejspíš zanotuje, zvlášť za pomoci malé molekuly:

Seděla pod borovičkou, plakala, že má maličkou...

Pravda je, že posezení s kytarou, protože u nás už se dávno nezpívá při niněrách a dudech, jak se mylně domnívaly za našeho mládí učitelky hudební výchovy, většinou začíná docela nevinně.

Po prvních deckách se jako první ozývají písně Suchého a Šlitra, pěje se, že „já bych si rád pronajal dům, který by hověl všem mým snům, domeček malý...“ Případně, je-li sešlost intelektuálně na výši, například zhudebněné verše:

Někdo zapomněl v předsíni zhasnout, všude byl cítit plyn, madam, Miss Otiss lituje a já vám ji omlouvám...“

Po několika deckách se pokračuje s trampským popěvkem „Hoši z Rikatáda“, při jehož zpěvu se dá podle způsobu provedení skoro přesně odhadnout počet požitých malých molekul. Čím víc požitých molekul, tím víc společnost řve jak na lesy.

V naší víkendové partě se poznalo většinou již poměrně brzy, protože jsme byli unavení jak z celotýdenní práce, tak nějak životem vůbec, kdy se dostavil vliv oněch molekul. Jakmile Květa zanotovala „Potkal potkan potkanááá“ a všichni zařvali „pod kaménem, pod kaménem“, výběr skladeb začal nabírat obrátky. Místo lyrické milostné balady z Horňácka, podbarvené tklivými houslemi, se neslo dunění kytar a Květa nahlas zavelela k další písni:

Sekal sedlák na louce,

undr švajn švajneraj in Tirol...

V róztrhaný kazajce, undr...

Selka mu tam nesla jíst

a von si chtěl na ní vlízt, undr...

(Omlouvám se tímto všem Rakušanům a Tyrolákům zvlášť, ale je neuvěřitelné, co dokáže čas. Za necelé století od rozpadu Rakousko-Uherska. Tedy ňáký prsty jsme v tom maléru my Češi měli, že se jako refrén objevila jakási pseudoněmčina, která nedává žádný smysl. Píseň zůstala, původní slova „in der Schweiz, in der Schweiz, in Tirol“ zmizela.)

Ani chalupář Karel, vzděláním inženýr, autor mnoha odborných statí a celou duší Sokol, a to i v dobách nesvobody, nezačínal v pozdějších hodinách zpívat: „...stojí sokolíci, stojí sokolíci, v dlouhých hustých řadách...“

Nehledě na jeho o více než deset let vyšší věk než náš, nezačal ani, aby uctil tatíčka Masaryka, slovy písně „Oral jsem, oral...“, ale spustil:

Jestli já svou milou nedostánu,

vylezu na kopec a skočím dóólu!

Vylezu na kopec,

rozepnu poklopec,

pomaličku budu čůrat dólu.

Tak na svoji milou zapoméénu...

Nechápu, jak je to možné! Přes tu dlouhotrvající výchovu, přes pedagogicky vyváženou výchovu, lidová píseň nikde. Lid by byl, ale pěje něco naprosto jiného!

Utěšuje mě jen to, že toto selhání školského systému se neprojevilo jen na naší generaci. Již generace dospívající v padesátých letech ne a ne zpívat Kalinku, jak to dnes činí mladí nadšení obdivovatelé Marxe ze západních států (sám jsem je slyšel!). Za našeho mládí jsme zpívali jednu silnou píseň ovlivněnou dějem, který jsme sami prožili. I dobou, která kolem nás šla, takže by se taky dalo tak nějak říct, že by to mohla být anebo byla ve své době píseň lidová. Ovšem zároveň to byla i píseň silně lihová. Píseň se zpívala přečasto, hlavně pod vlivem malé molekuly, leč její obsah mluvil i o jejím vlivu na život kolem nás. Nezapomenutelný text má takovou sílu, že jej dodnes nejenže znají i velice mladé ročníky, ale že si s ohledem na mravnost některých čtenářů a také na voliče levicových stran dovolím jen krátce citovat:

Když kozáci prijecháli,

mnógo vodky vypili,

vsje děvušky pajebáli,

do piána nablili...

Refrén – pro případné budoucí vědecké badatele-zájemce o vznik písní lidových a zlidovělých – bych kladl někam do doby kolem roku 1950, neboť zní, zpíván nejlépe dvěma či více osobami:

Aja daj lija,

poď do kina,

co tam hrajou?

Pád Berlína.

Což byl film promítající se cca v letech 1949–50 a oslavující neuvěřitelným způsobem vítězství Rudé armády nad Němci (upřímně řečeno, zaplať Pánbůh za něj, jinak jsme dnes mluvili německy, pokud bychom vůbec mluvili), jehož pitomost by se dala srovnat pouze s některými díly Ramba. A to je co říct.

I dnešní doba má své lidově-lihové písně. Stačí, aby se společnost jen trochu namázla, a už, jak už jsem jednou psal, huláká: „Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka, jede jede do dáli, veze samý vožralý...“ Případně místo některého z umělecky cenných děl našich skladatelů, vážných i jiných, vyhrává:

Pičín, Kozomín, Řitka,

skvěle složená kytka,

Pičín, Kozomín, Řitka,

a tak to musí bejt...

A já znám tu jednu z Dejvic,

ta tam toho má nejvíc,

já znám tu jednu z Dejvic,

a ta je teda má!

Nu, naposledy jsem slyšel tuhle píseň zpívat Katku, když se v slunečném odpoledni u chalupy hrabala v záhoně. Pěla tiše, ale soustředěně a se zaujetím. Ani se nedivím. Katka je z Dejvic a splňuje i jiné textařovy předpoklady. Takže je to jasný, ne?

Tak jako má naši klesající „natalitu“, lidově řečeno schopnost dělat hodně dětí, podle odborníků zachránit příliv kvalitních cizinců, snad nám zachrání i naši lidovou píseň.

Určitá naděje tu je. Jediným skutečně fanatickým milovníkem české – totiž moravské – muziky, kterého znám, je můj přítel Andres. Národností Španěl, vyrostlý v Londýně, doktorát v Praze, byt v Madridu. A chalupu má na jižní Moravě. Je-li člověk s ním, je z hlediska poslouchané muziky jedno, kde jste. Ať se bez ohledu na klimatizaci pečeme na silnicích La Mancha, nebo objíždíme po dálnici Frankfurt, případně si jdeme v Praze někam sednout, vždycky u toho zní moravská a někdy i česká nebo slovenská lidová muzika.

Nedávno večer se Andres na své moravské chalupě chystal i s dudama – pravýma dudama, hraje na ně v jed-né moravské lidové kapele – do sklípku. Vinného. Pravého. Ne takového pro Pražáky. Přítel Julio (čti Chulio), investor a podnikatel, se ho ptal, kdy se vrátí domů. Druhý den je čekalo důležité jednání. S Moraváky i nějakými hned-vedle-zahraničními sousedy. Nebyl tady poprvé, a tak už měl své zkušenosti.

„Jak se mě můžeš ptát na takovou blbost?“ rozčílil se jinak klidný, anglickou školou vycepovaný Andres. „Jak můžu vědět, kdy se vrátím, když se tam bude pít víno a budeme hrát! A zpívat! Já přece nemůžu vědět, když se budou zpívat moravský lidový a pít víno, kdy se vrátím!!!“

„No a co bude s tím jednáním? Jak s nima pak budeme jednat? Nebo mám jít já sám?!“ děsil se Julio.

„A kde si myslíš, že dneska budou oni?!“ pravil Andres a odkráčel, broukaje si „Vínečko bílééé“.

A tak to možná nakonec dopadne. Už vidím, jak slovansky rozložitý Fjodor, drobný Li Ming a hubený Kyjevan Peťa sedí v české hospodě u stolu a zpívají: „Už se ten Tálinskej rybník naháníí...“

Co by taky zpívali, že jo. Aby to všichni znali. Když jsme tuhle jeli karlovarskou silnicí, zastavili jsme se u benzinky na kafe. Objednávku přijala, podle nezaměnitelného přízvuku buď Ukrajinka nebo Ruska, a to presso, ostatně bezvadné, nám přinesla drobná Vietnamka. Místní obsluha. Protože žádný další host tam momentálně k obsloužení nebyl, tak spolu obě pokračovaly v přerušeném rozhovoru. Česky, jak jinak. A k tomu z rádia hrála skupina Čechomor.

A když jsme odjížděli, zpíval jsem si v autě písničku, co mě naučil náš děda, který nedávno umřel v požehnaných třiadevadesáti letech. Tu písničku znal od mládí:

Prdla panna, poskočila,

porazila metaře,

metař upad,

hovno popad,

praštil jí ho do tváře...

Zpívala se u nich na vesnici. Mezi autentickým lidem. Ač to byl kluk z vesnice, žádnou takovou tu „lidovou ze zpěvníků“ mě nenaučil. A že mě toho jinak naučil hodně. I hodně skutečně lidových písní. Které lid zpíval bez pobízení a rád.

O tom, že i naši dávní předkové zpívali písně nikoli zrovna nejvýchovnější a že dneska to není jinačí, svědčí následující příklad. Přestože byly lidové „pouti“ (od slova putovati ke svatému místu) padesát let prakticky zaká-zány a dodnes se už nazpátek moc nevžily, na chalupě je velice oblíben zpěv následující sborové písně. Píseň vznikla za starých dob, když unavení věřící, botky zavě-šené kolem krku, putovali pěšky horkou letní krajinou na svatá poutní místa. A předříkávač, aby se udržel rytmus a taky zpěv, protože při zpívání se lépe jde, vždy v rychlém sledu slov vykřikl následující verš. Anebo taky, jak dokládají již řídnoucí pamětníci, informace o cestě a podobně. Což bylo nutné, aby byl tak dlouhý had poutníků informován o tom, co jej čeká. A tak se verše přísně církevní mísily s informacemi přísně účelovými. Ovšem i ty po předříkávači celý sbor opakoval, aby bylo jasné, že informaci každý slyšel.

Náš bodrý lid zachoval dodnes tuto verzi:

Předříkávač zařve: „Vede sedlák, vede krávu!!!“

Sbor: „Vedéé sééeedláák, vede krááávúúúú…“

Předříkávač konkretizuje:„Ku městskýmu pivováru!“

Sbor: „Ku městskýýmuúú píívovááárúúú...“

Předříkávač oznamuje: „Zacpává jí prdel pěstí!“

Sbor: „Zacpáávááa jíí prdeééel pěstííííí...“

Předříkávač informuje: „By nesrala po náměstí!“

Sbor: „Býý nesráááaláááa po náměstíí...“

Pro úplnost jenom dodejme, že tento chór pokračuje vyprávěním o Anče, která se nevdá, protože farář říká, že ji nemá. Načež ona praví „a já si ji ušiju, z krepovýho papíru...“, což lid sborovým zpěvem smete konstatová-ním, že „papírová, to nic není, párkrát šoupneš, a je po ní! Lepší je ta kožená, pánembohem stvořená (variace: co má naše Božena)“.

Tak si přeju jen, aby i po nás zpívali naši potomci nějakou písničku. Jak se říká: byl to tak slavný politik, že po něm zbyl i vtip. A platí i to, že to byla tak slavná doba a lid, že po nich zbyla i píseň.

Václav Vlk st

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas
chalupu