2.10.2022 | Svátek má Olívie, Oliver


JEN TAK: Píseň lidová a píseň lihová ( 1 )

9.8.2022

Celý život poslouchám a čtu, že je něco čím dál tím horší. Cigarety kouří údajně čím dál mladší děti, nezletilí adolescenti se opíjejí ve věku stále mladším a mladším, a čím dál tím míň se zpívá. Tohle na mě chrlí profesně zainteresované skupiny, tedy politici, novináři a pedagogové a policajti celý život. Jak tak hystericky vykřikují tyhle svoje pseudoinformace z televizní obrazovky, kdybych to bral vážně, musel bych si po těch letech myslet, že dneska se chodí do hospod ožírat kojenci a zaručeným konzumentem cigaret jsou spermie.

Taktéž se prý nezpívá. Nikdy. A nikde. Nevím, jak zpívá či nezpívá mládež obecně, ale stačí zajít do některého vinného sklípku, navštívit nějaký tábor – skautský či jiný – a pobýt ve venkovské hospůdce. A člověk uslyší zpěvu ažaž.

A naše generace, přestože takzvaní odborníci tvrdili něco jiného, zpívala, co nám hrdlo stačilo. Ovšem ne vždycky a ne všude a ne pro každého. Takže i my na chalupě jsme zpívávali, co hrdlo ráčilo a co jsme chtěli, ale hlavně sami sobě pro radost. Tak jako na stovkách trampských osad, táborů, na vesnických tancovačkách a vůbec. Takže ony i ty další informace beru s rezervou.

My jsme začínali skromně. V naší chalupářské vesnici. Tedy se zpíváním. Nejdřív jen s kytarami, pak Milan přidal basu, Mirek bendžo nebo mandolínu, případně havajku, jsa hudební všeuměl, občas dorazil houslista a už to v páteční podvečer jelo. Neboť v hudbě život Čechů – jak pravili klasici. A dali do učebnic soudruzi pedagogové. A protože to byli socialističtí internacionalisté, zahrnuli i pokrokové písně pracujícího lidu žijícího dočasně mimo hranice míru a socialismusu. Povoleny, ba přímo propagovány byly i písně amerického černošského zotročeného pracujícího lidu, trpícího pod knutou bílých otrokářů z Júesej, kteří vilně obtěžovali – ti otrokáři, i když bývalí – jejich manželky a dcery. Co se týkalo toho obtěžování, by nás chlapce bylo bývalo, už tak někdy od šesté třídy, velice zajímalo. Zvlášť nějaké neveřejné podrobnosti. Těch se nám bohužel od „soužek učitelek“ nedostávalo, ale zato jsme byli houfně zásobováni písněmi jako „Šestnáct tun“ a taky – čert ví proč – uvědomělými soudruhy milovanou „Old Maan River“.

Jinak písně anglické byly jaksi mimo hru a učit se německé moc nešlo, protože většina našich učitelů znala z dob protektorátu pouze „Die fahne hoch!“ a „Lili Marlen“.

A tak to zbylo na Francii. Ostatně, jak bylo vždy zdůrazňováno, ve Francii byla velice silná dělnická třída i Strana, takže tak nějak, souzi, by to šlo. Pročež písně francouzské byly celkem povolené, ba i propagované. Neměli jsme proti tomu nic.

Neboť víno a Francie, víno a zpěv a víno a ženy k sobě patří! Tak nás to učí klasici. Částečně nás to tak učili i ve škole. Tam vynechávaly soužky učitelky „ženy a víno“ a zdůrazňovaly Francii a zpěv. Přesto, když si to tak promítám, jsme se v té škole naučili a pak zpívali – už nikoli coby mládež školou povinná, ale nejdřív coby puberťáci na vandrech a pak při víkendových večerech na chalupě – poněkud podivné francouzské písně. Třeba tuhle:

Já na vojnu se dal,

pro krásnou plavovlásku

a ne pro prsten snad...

...a nechtěla se dát ode mne zulíbat…

Dále dotyčný autor líčí, že

na louce zelené já zabil kapitána

a vůbec je to celý takový morbidní, ovšem přitom francouzský lidový. Na druhé straně tahle francouzská píseň je jen slabý odvar dalšího slavného a námi i lidovými soubory písní a tanců oblíbeného popěvku ze „sladké Francie“ o tom, jak…

metali los o slámku krátkou, kdo, kdo má sněden být..., i když samozřejmě los padl na nejmladšího..., snědli ho s bí... s bí... s bílou omáčkou, ole ole ole...

Myslíte, že se tam v Paříži dodneška na základních školách zpívá o tom, jak parta rybářů sežrala na moři mladého, pravděpodobně ještě nezletilého plavčíka? A povolily by to vůbec dnešní politicky korektní normy? I ve Francii? Anebo Francouzi, kteří tradičně kašlou na předpisy a jedou si podle svého – jak vím i z mnoha návštěv francouzských hospůdek a jejich záchodků, které by eurokomisaři u nás na fleku zakázali –, zpívají, co je napadne?

Doufám, že ano. Francouzi mě sice v mnohém, řekněme, „překvapují“, ale v jednom je nutno dát jim za pravdu. Francouzské víno, francouzské písničky a francouzské ženy..., tedy ty ženské bych vynechal, ale jinak to platí. Víno a písničky mají bezvadné. A často nemravné. A politicky nekorektní. A vůbec tak nějak lidové, i když je někdo složil. Vždycky, když se podívám na kýčovitý obrázek, co jsem si koupil na Monmartru, v hlavě mi zazní:

Ten pařížský kluk

je úplná báseň,

jemu žádný odjinud

nepodobá se...

To, co člověk bude celý život zpívat, si osvojí už v nejranějším mládí. Malý človíček po tom, co ho maminka naučí „Pec nám padla“ a „Vařila myšička kašičku“, dospěje do školních let. A tam nás učitelky hudební výchovy učily, že základem hudebnosti jsou písně lidové, které pěje lid, aby si odpočinul po namáhavé práci.

A že zvláště za feudalismu byla prý pro píseň lidovou příhodná doba. V té době procházeli krajinou národní buditelé, kteří obcházeli staré babky-pamětnice, aby sbírali voničky lidových písní. A protože je sbírali od starých babek, případně místních vzdělanců, jako byl pan podučitel a podobní, dopadlo to, jak to dopadlo. Samá náročná a uvědomělá píseň. Láska k přírodě, vlasti a mezi lidmi jen taková lyrická náklonnost. Nevím, jak tehdy, ale v dnešní době by ten sběr písní, které si náš pracující lid, ano, dokonce i inteligence, zpívá po práci, dopadl úplně jinak. Pokud by ovšem sběratelé nesbírali opět u starých babek. I když dneska znám babky, jejichž popěvky... Darmo mluvit! Sbírali-li by ovšem milovníci skutečného folklóru to, co se zpívá, byly by to většinou písně sice „lidové“, ale nezřídka také „lihové“.

Píseň totiž málokdy proběhne tak nějak „nasucho“. Nasucho se blbě zpívá. Nejlíp se zpívá, když je po ruce něco skutečně kvalitně tekutého. S obsahem určitých kvalitních a vůbec zajímavých molekul jisté sloučeniny, získávané často z ovoce, obilí, ba i brambor pomocí složitých chemických kvasných procesů, které lze zařadit do malé skupinky chemicko-technologických znalostí, jimž se značná část obyvatelstva učí ráda, a dokonce v jejich zvládnutí soutěží.

Jak říká pan docent František Koukolík, ta malá molekula alkoholu má na člověka veliký vliv.

Václav Vlk st –

pokračování příště

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas )
chalupu