To byla jedna z oblíbených větiček z dob našich školních diktátů, spolu s větami o vílách, které vily věnce. Bílení domu jsem považoval, jsa městské dítě, za něco stejně neexistujícího jako „víly u vily“, protože strop se u nás maloval malířskou hlinkou Malbyt a na otázku „co se bílí“ odpovídal malíř pokojů pan Haněl, co u nás doma vždycky „maloval“, že kravín. Bílení stropů mě tedy, až na pravopis, příliš nezajímalo.

Než jsem koupil chalupu, která mi dneska říká pane, nejdřív jsem vlezl na prohlídku dovnitř oknem v kuchyni, které dosavadní majitel uzavíral starou matrací z dětské postýlky. Vzhledem k tomu, jak barák vypadal, jsem se podobnými zbytečnostmi, jako proč nejdou otevřít dveře a že ve stěnách baráku jsou jen díry místo oken, nezabýval. Důležitější bylo to, že kus baráku ten barák vůbec neměl! Co mně je do nějakého chybějícího okna? A vůbec do bílení! To mě ani nenapadlo.

Ale brzy bylo všechno jinak. Bílením jsem se musel zabývat, dřív než jsme přistavili ten chybějící kus baráku. Když jsme se nastěhovali, čerství rozechvělí majitelé pravé rekreační chalupy, a instalovali kamna a začali topit a větrat, netušili jsme, co to provede v obytné kuchyni s dřevěným obíleným stropem. Po pár víkendech bylo každé bouchnutí kuchyňskými dveřmi provázeno vápenným sněžením. Ze stropu. A ty potvory dveře bouchaly pokaždé, když na ně člověk nedal pozor. Staré vápno na prknech, znovu uschlé po letech vlhnutí, se odlupovalo v malých kouscích a tiše se snášelo k zemi. Žena přitom ovšem zticha nebyla.

Nejprve jsem sice navrhoval, že by se u jídla a u televize mohlo sedět s deštníkem nad hlavou do té doby, než budou hotovy nutnější práce, ale byl jsem přehlasován. Jednohlasně! Jedním hlasem mojí ženy.

Řešit problém jsem začal podle návodu, který jsem znal z dětství a který jsem slýchával od již jmenovaného pana Haněla: „Musí se to oškrábat!“ Vzal jsem tedy štětku, namočil strop a se špachtlí v ruce zkusil, jestli se mi taky budou odlupovat takové dlouhé pásky malby jako jemu. Kdepak! Vápno se změnilo v neodstranitelné blátíčko a špachtle se na dvaceti centimetrech třikrát zasekla do dřeva. Přitom vyráběla dlouhé třísky, které se mi hned zapichovaly do ruky. Snad proto, že se cítily, vyrvány po staletích ze sousedství ostatních částí prkna, nějak osamocené a snažily se splynout s něčím jiným. Během půl hodiny jsem jich měl v ruce asi pět, a tak jsem měl co dělat až do večera. O vytahování třísek z rukou by se dala napsat celá zvláštní kapitola, ale dnes ne. Vraťme se k tématu.

Rozhodl jsem se tedy strop pořádně namočit, aby vápno změklo, a pak už to snad půjde. Nešlo. Vápno se definitivně změnilo v blátíčkový blívajz. Z namočeného stropu navíc padaly na zem bíložluté vápenné kapky. To žluté byl kouř s desetitisíců cigaret, co tady naši předchůdci vykouřili. Při přičuchnutí byla cítit i slabá vůně viržinek. Strop vedl 1:0. Bylo nutno zahájit druhé kolo.

„Brousítko! Mám k vrtačce takový ten drátěný kotouček!“ zajásal jsem po nějaké době usilovného přemýšlení, co se stropem. Nechal jsem strop celý týden schnout a následující neděli jsem se dal do díla, řádně vyzbrojen. Vrtačka Narex, nastaveno 1800 obrátek, drátěný kotouč, štafle, rukavice, brýle, čepice.

„Zapnout!“ Bzííííííí, zakousl se kartáč do vápna na stropě. „Jééé,“ zařvali všichni ostatní, co byli v místnosti, a vyběhli dveřmi a vyskákali okny. V cimře nebylo na krok vidět. Bílá vápenná mlha bleskurychle pronikla otvory v mých ochranných brýlích k očím. Jak jsem poslepu lezl dolů ze štaflí, párkrát jsem se taky nadechl. Hezky zhluboka. V uchu, kde jsem měl léta chronický zánět středního ucha, začalo tiše šumět, jako kdybych si jej vykapával kysličníkem. Pud sebezáchovy zavelel: „Ven!!“

Skokem téměř plavmo rovnou ze štaflí a pak dál robinzonádou dveřmi jsem vypadl z kuchyně.

Zánět spojivek jsem si vyléčil sám. Na Bulovce pan doktor Mařík brumlal, když mi čistil zanícené střední ucho, ale já se nepřiznal, od čeho to bylo. Koneckonců, za pár týdnů mě má operovat, tak jestli tam nějaké to vápno zbude, však ho najde. Teprve pak se přiznám. Strop vyhrával 2:0. A stále z něj při bouchnutí dveří sněžilo.

„Když to nejde jinak, je načase si přečíst návod,“ říká sbírka rčení a „vědeckých zákonů“ zvaných murphologie. I vyhledal jsem odbornou literaturu a četl. A četl. A nikde nic. O tom, co s nabílenými prkny na stropě, tam nebyla ani zmínka. V žádné příručce, co se mi dostaly do ruky. Buďto autoři v životě neřešili problém nabíleného stropu, z kterého sněží kousky vápna, anebo své vědomosti zlomyslně tají.

Když už jsem nevěděl kudy kam, přišli kamarádi a jeden z nich řekl: „Prosím tě, co z toho děláš problém?! Sekni tam tabule sololitu, přitluč je hřebíčkama, kolem dej lajsky a je to. Když to natřeš latexem, máš pokoj!“

Geniální věci jsou jednoduché a člověk se diví, že na ně nepřišel sám. Ale něco za něco. Sice jsem zvítězil, ale už si nemůžu dělat v kuchyni v létě Vánoce. Už mi ze stropu nesněží.

To ucho mi nakonec operovali. Pan primář mě sice už několik měsíců před operací varoval a říkal: „To ucho už se mi nelíbí. Uděláme operaci. A né aby se vám do tý doby do toho dostalo nějaký svinstvo! Musíte si na něj dávat pozor!“

No já si pozor dával, ale to vápno určitě ne.

Ale jestli tam v tom uchu vápno bylo, když jsem ležel na operačním stole, nebo ne, to jsem se pana primáře Maříka později, když jsem se probudil z narkózy, netroufl zeptat. Vy byste si troufli?