JEN TAK: „Ocko“ a pravá slanina

Nezapomenutelného bylo na těch letních slovenských prázdninách víc. A jídlo k nim rozhodně patřilo. Jídlo nevídané pro kluky z Prahy, kde tehdy bylo všechno na lístky.

„My máme hlad!“ byl náš obvyklý bojový pokřik, když jsme se vraceli ze svých dobrodružných výprav. Třeba od tůní, co byly na louce za hájenkou, kde roztroušeně rostly ohromné smrky. Od břehů tůněk, do kterých se na jaře při tání nahoře v horách vlévala voda z rozvodněného potoka a které, když voda opadla, sloužily v létě jako domov pro tisíce pulců.

Pulci byli báječní, měli velikou hlavu a někteří už i občas nožičky a nám jich bylo z počátku líto, že jsou tak studení, a tak jsme je nechávali na horkých kamenech, aby se ohřáli a nebyla jim taková zima. Což pulci neocenili a do jednoho chcípli, což vyvolalo u mého mladšího bratra srdceryvný pláč.

Na náš takzvaný „hlad“, na odřená kolena, boule na hlavě a vůbec na všechno, co jsme přiběhli ohlásit domů měl „ocko“ jeden spolehlivý recept. Projevil účast a soucit a pak zašel do komory, kde uřízl z kulatého bochníka chleba, ležícího v ošatce pod lněnou utěrkou pro každého z nás pořádný klafáč chleba. Přešel do špižírny, kde to vonělo uzeným a klobáskami a vůbec mnoha lahůdkami a uřízl z visící slaniny pro každého tenký plátek. Pravé domácí slovenské slaniny. Báječně vonící a silně slané, vždyť to taky byla slanina, ne?

Plátek se plácnul na chleba a šli jsme si sednout na lavici před verandu. Lítat někde s chlebem jen tak, bylo zakázáno. Chleba je Dar Boží a to platilo. I když „ocko“ byl za války partyzán a jeho synové taky. Odtamtud se také nějak znali s tátou, ale nikdy jsem se nedozvěděl přesně jak.

A tak jsme poslušně seděli, dokud jsme do sebe ten klafáč chleba nedostali. Ovšem se slaninou to bylo jinak. Oficiálně jsme jí sice „zpucovali“ celou, ale vevnitř v puse, v prostoře mezi dásní a tváří, jsme si nechávali schovaná rozžvejkaná taková ta vlákna masa, co prorůstala tím špekem. A pak jsme je i s kouskem kůže, co na tý slanině taky většinou byl, to slané a voňavé něco užvýkali do čehosi, co chutnalo slaně a báječně voňavě a byla to ta nejlepší žvýkačka našeho mládí. Dodneška jsem nepochopil, proč něco takového nezkusil vyrábět někdo v Americe, té vlasti moderních žvýkaček. To by byla supernovinka!

Na hájence se každý den dojily krávy, dávalo se krmení prasatům a husám a vůbec se muselo pracovat. Prasata, co z nich byla tak báječná slanina, byly černými štětinami porostlé bestie, naprosto nepodobné českým bílým a celkem mírným vepřům. Tyhle uherský „svině“ (to není nic proti Maďarům, tak se jim říkalo) byly pořádně divoký. Ovšem i maso z nich bylo taky takový nějaký „divočejší“. A v neděli býval k obědu uzený bůček, takový jen mírně prorostlý. K tomu zelí, tedy „kapusta“ a strapačky. To jsou takové noky z mouky a brambor, vařené v solené vodě a celé se to mastí sádlem, a ne nějakými umělými tuky anebo olejem! Jak doporučují všelijaké moderní kuchařky! Pryč s nima! Na český bramborový knedlíky a slovenské strapačky patří sádlo a smažená cibulka!

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.