28.3.2024 | Svátek má Soňa


JEN TAK: Novoroční předsevzetí

23.8.2022

I když je momentálně Nový rok ještě daleko, prý má začínat samými dobrými předsevzetími. Alespoň to tvrdí kdejaký fejeton. Tak se můžeme nad nimi pomyslet i teď.

Já slavím Nový rok nejraději na chalupě a začínám ho vždycky líbáním. Na předsevzetí není čas. V televizi zvoní zvony, venku lítají rachejtle a psi štěkají do těch ran jak pominutí. Nejdřív líbám vlastní ženu, zvony bimbají, člověk je dojatý a rok je zase pryč. Zvony dozní, a tak hned začnu líbat i další přítomné ženy, prokládaje polibky chlapsky drsným potřásáním rukou s kamarády. Nenápadně se snažím motat i tam, kde jsou v plném líbání mladé půvabné dámy, jako že bych od nich mohl přijít k nějakému tomu líbnutí. S jistou závistí sleduju, jak tyhle mladice líbají se zaujetím mladé kluky a ti jelimani z toho nemají, podle mého názoru, ten správný požitek.

Před pár lety to ještě šlo. Teď už je to od hebounkých mladic tak nanejvýš: Ahoj strejdo, všechno nejlepší. A když líbnutí, tak nejprve obezřetné naklonění přes můj břich a pak jen takové dotknutí motýlka. Krásné, ale krátké.

Pryč s chmurami. Ještě nás líbá dost krásných žen! A teď jsme zrovna v nejlepším, tak jakápak předsevzetí. Repráky duní, až se prohýbají okna. A co teprve, když se k ovládání hlasitosti dostane někdo z omladiny. To začnu slyšet i na hluché levé ucho.

Všude na stolech jsou chlebíčky a hromady jídla a pití. A pořád ještě někdo přichází, protože správný chalupář vítá Nový rok v naší vesnici v partě. I když se třeba zkraje večera nechal zlákat televizí, něco mu nedá, něco ho píchá a žene ven do mrazu a metelice. Nazuje si gerlachy nebo sněhule, oblékne si kožich a rukavice, na hlavu narazí beranici a vyrazí mezi lidi. Jak se hrabe závějemi do kopce, krev se rozproudí a kolotá. Dřív se chodilo k Milanovi, dneska do naší vlastní, soukromé, vlastnoručně postavené hospody. Chalupář dorazí do slavící společnosti říčný a zpocený, obalený jinovatkou a poprášený sněhem. Když odloží kabát, kouří se z něj jak z pivovarské kobyly. Ale je tam, kde chtěl být. Konečně dorazili všichni a teprve teď, po půlnoci, se to správně rozjede, zpívá se, hraje a tančí.

Copak na Silvestra, to se namažou amatéři, ten, kdo se chce pobavit, ten se rozjede až po půlnoci. Později k ránu mírně ušlá společnost klopýtá do svých chalup a jde se spát.

Předsevzetí, pokud přijdou, tak přijdou až po probuzení. Když tak na Nový rok vstanu, pustím si „Zákrutu“ a měl bych údajně mít předsevzetí.

Asi jsem divný, ale nemám. Když už musím vstávat a konečně vylezu z postele, hledám, kde bych co od včerejška sezobl, a pak bych nejradši vypadl ven. Na Nový rok u nás skoro pravidelně padá sníh, a tak se jdeme projít po novém sněhu. Dřív člověk musel vstát hodně brzo, aby zastihl noční sníh bílý, na který ještě nestačil napadat popílek, dneska už jsou na elektrárnách v Podkrušnohoří filtry a sníh zůstane bílý dlouho.

Venku je nádherně. Všimli jste si, jak je na Nový rok krásně ticho? Auta spí pod sněhem, cirkulárky mlčí, odněkud jsou slyšet jen dětské hlásky a jinak ticho a klid. A ten vydrží až do večera, kdy jej poruší pár těch, co přestali pít už od půlnoci, protože musí být druhý den v práci. Většina má ale ušetřený alespoň jeden den dovolené. Díky tomu by se trubičky nezelenaly a modré, červené a zelené papírky, spolu s důležitými knížečkami, by se nestěhovaly k mládencům s plácačkami do aut označených nápisy Policie... Kdo tedy může, udělá si krásný první týden roku, týden na lyžích.

Je leden, mrzne a sněží, děti nejdou hned do školy a chalupář topí a topí. Z komínů stoupá dým a ze dveří je cítit vánoční stromek, který bude stát až do Tří králů, a lyžařské vosky. Vosky se namažou na běžky, vyjde se ven, kousek to jde, pak se to začne lepit, tak se to přemaže, ale ono to lepí ještě víc, a nakonec někdo nevydrží s nervama, mrskne běžky do sněhu a jde se někam na grog. Taky na něco sladkého, zima je přece proto, abychom hodovali, aby bylo na jaře co shazovat.

Všichni si slibují, že letos v lednu budou jezdit určitě, ale určitě! každý týden. Pak do toho přijde nějaká chřipka, různé povinnosti a ono se to zcukne a jede se dvakrát.

Ale nevadí, pravé lyžování je stejně až v únoru nebo březnu. Je déle vidět a není taková zima. Tak se chalupáři utěšují, když se zvedají poslední lednový víkend od kávy u přátel a s běžkami v ruce vyjdou na sníh. Světe, zboř se, jak se to předtím lepilo, teď to najednou jede jako blesk. Tak si ještě kousek zaběhneme, jen malý kousek, a pak hned půjdeme domů.

Tedy „zaběhneme“. Já sice běžky mám, ale podle toho, co na nich dělám, by s jim dalo klidně říkat „choďky“. Do kopce funím jak hroch, když je mráz, tak to dozadu podkluzuje a dopředu jede jako blesk. Nemyslím rovně. Říkám „jako blesk“ a myslím „jako blesk“. Nejdřív rovně, pak klikatě a pak do něčeho praštím. Sebou praštím. A když to lepí, tak to by mě čert vzal. Na obou nohách zespoda na lyžích sněhové bakule, co krok, to zuřivě mlátím patou o podklad, a když ta nalepenina odpadne, stačí pár kroků a jsem v tom zas. Přemažu skluznici klistrem – lepí to. Přemažu červeným, lepí to. Přemažu voskem, na kterém je napsáno od +2 do +5 stupňů Celsia – žádné zlepšení. Jo, a zuřím, na to nesmím zapomenout! Někdy zvítězí nervová soustava nad přesvědčením, že by člověk měl pro sebe něco udělat a sportovat. Kamarád Pavel se před několika lety, jednou takhle po obědě, rozhodl, že se půjde „proběhnout“ na běžkách. Co všechno se tam událo, není dodnes přesně známo. Ví se jen, že se po nějaké, nepříliš dlouhé době vrátil, ovšem bez běžek. Z nesouvislých útržků jeho líčení jsme usoudili, že se vloudila nějaká technicko-organizačně-sportovní chybička. Závěr akce proběhl tak, že se slovy „běžkování by mně mohlo políbit p.…“ vrhl nezkrotná dřeva ze stráně a hrdě odkráčel. Tak se s problémy vyrovnávají praví muži! Žádné mazlení, žádné dlouhé plácání, podle svého oblíbeného hesla „kecy nemaj žádnou cenu“ vyřešil vše rázně. Jeho odvahu mu můžu dodnes jenom závidět. A tak se zase budu plácat na běžkách a sledovat elegantní pohyby mladých štíhlých sportovců, ladně běhajících na běžkách. Nakonec, celí zmrzlí, toho máme všichni dost.

Vyluftovaní míříme do chaloupky. Hurá do tepla, ke kamnům, dopříjemna. A aby nám nebylo líto, že nám to nešlo, docentka Věrka, která k nám jezdí v zimě na chalupu, snad už posté vypráví příběh o tom, jak k nim v zimě přijeli na návštěvu Holanďané. A jak, když napadl v Praze sníh, projevili zájem „proběhnout“ se na běžkách. Teprve na sněhu v Krčském lese hostitelé zjistili, že dotyční Holanďané stojí na běžkách poprvé v životě.

A tak trávíme příjemný podvečer u grogu a necháme si vyprávět, jak to vypadá, když si Holanďan prvně v životě obouvá lyže a zkouší první kroky. A nejvíc nás zahřeje ona památná věta, již pronesla hlava holandské rodiny.

Dotyčný, leže již asi podesáté na zemi, prý s údivem prohlásil: „To je zajímavý, v tý televizi to vypadá tak jednoduše!“

Večer se zhasne a díváme se ven. Mrzne, měsíc svítí jak vyleštěný stříbrný tác. Sníh je modrý, zelený a růžový a světélkuje. Krajinu zaklel čaroděj do ticha a zimy. Pak se jde do postele, spát, a až se ráno probudíme, bude Nový rok pryč.

Ale před námi bude celý další chalupářský rok.

P.S Tady končí text knížky Hurá na chalupu a já děkuji čtenářům za jejich reakce a také těm, co si v e-podobě tu knížku koupili.

A dá li Pán Bůh , zdraví a podobné „okoličkosti“ , najdete na tomto místě další moji úspěšnou knížku „Kdo rád jí, ať zvede ruku“.

Pěkné počtení v této divoké době přeje

Václav Vlk st

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas
chalupu