Nedávno se mi, přiznám se, poněkud prodřely kalhoty, abych tak řekl, vzadu. Ve švu. A srazily se v pase. Sám jsem musel, trpce lituje vlastních slov, konstatovat, že bude nutno koupit nějaké nové kalhoty. Z těch, co jsem měl v zásobě, které jsem těžko a s přemáháním získal při mnoha mučivých návštěvách obchodů, už skoro žádné nezbyly. Většinu mi ukradli ti syčáci zloději, co nás vykradli. Mně sebrali taky kalhoty, kabát, bundu a obleky. Banda! Parchanti! Do kriminálu s nima! Už proto, že si budu muset, postupně, jinak bych to duševně s manželkou nevydržel, jít jako náhradu za ukradené koupit nové. Já ty pacholky chytit... Nejenže pojišťovna moc nezaplatí, nejenže se člověk namíchne, nejenže musí lítat po policajtech, ale ještě musí do obchodů. Což stojí peníze... a mě nervy.
Jak říká jiný slavný psychiatr dr. Plzák, když už jsme dneska u tohohle povolání, koupě čehokoli je pro muže utrpením. Tedy s výjimkou koupě auta, vrtačky, televize a podobných věcí. Když prý vědci studovali výraz mužů indoevropské rasy při nakupování, dlouho nemohli přijít na to, co jejich tvář v tu chvíli vyjadřuje. Až jeden moudrý muž objevil, že výraz muže doprovázejícího svou manželku při nákupech je směsicí zoufalství, odevzdanosti a fatalismu, se zábleskem naděje, že to hrozné martýrium snad už brzy skončí. Tento výraz se dal prý hromadně pozorovat na fotografiích tváří vojáků odváděných do zajetí v době první světové války.
Co se má stát, stane se. Neušel jsem tomu. Šly se koupit kalhoty. A taky oblek, ale to mi nebylo původně vyzrazeno, snad abych se po cestě nepokusil o nějaký úhybný manévr. Jsou lidé, kteří běžně kupují u Bosse, u Markse a Spencera a jiných firem. Já kupuju u českých. Nemám konfekční figuru. Buď mi je ta zápaďácká konfekce malá přes břicho, anebo mám rozkrok někde u kolen. A není mi čtrnáct, aby se mi to líbilo. Mnohé slavné značky se do mé figury tak úplně netrefí, ale aspoň stačí zkrátit rukávy a nohavice a už jsem kluk jak cumel.
V obchodě nás uvítala milá prodavačka mírně vyššího středního věku. Než jsem se nadál, stál jsem ve spoďárech v kabince a co chvíli se dovnitř vnořila ruka a dodala další kalhoty. K těm dosavadním asi pěti, co mi dali s sebou pro začátek. Za chvíli se mi všechny pletly. Jak světové strany dívčí škole na výletě.
Dámy venku štěbetaly, bylo veselo, já si oblíkal jedny kalhoty za druhými a pak přišla na řadu saka, až jsem si všiml, že to jsou vlastně obleky, a to už jsem rezignoval. Možná abych neutekl, vyprávěla prodavačka manželce nedávnou příhodu.
Do obchodu přišel přísně a odmítavě se tvářící starší pán důstojného vzezření. Kolem něj poskakovala manželka, vodila jej od regálu k regálu a naléhala, aby si vyzkoušel alespoň jedny kalhoty, když už jsou zde. Pán dlouho odolával. Žadonění manželky prý bylo až nedůstojné, přemlouvala, škemrala, vlichocovala se, až pán vstoupil do kabinky a sundal si kalhoty. V tu chvíli se jeho žena kalhot zmocnila a odnesla je o kus dál. Prostě mu ty kalhoty ukradla. A tak onen zoufalec zkoušel jedny kalhoty, druhé kalhoty, další kalhoty, a dokud si nekoupil tolik kalhot a takové, jaké chtěla manželka, původní kalhoty mu nebyly navráceny. Proč neutekl v těch nových, nevím, možná proto, že v nich neměl peněženku.
Nakonec jsem si vybral troje kalhoty a jedno sako, vše bylo na mně změřeno, krejčová zkrácení nastehla, přidali jsme kravatku a košili a já odcházel s radostným úsměvem. To nic nemění na tom, že jako většina chlapů děsně nerad nakupuju. Úsměv jsem měl na tváři proto, že jsem si byl jistý, že si hodně dlouho nebudu muset jít kupovat nějaké další kalhoty. Taková dobrá zpráva dokáže člověka skutečně potěšit.
Ovšem nejvíc ze všeho se těším na to, že na chalupě si hned na sebe navlíknu něco, co mi absolutně vyhovuje. Něco, na čem si můžu klidně udělat flek, sednout si v tom do trávy anebo v lese na pařez, něco, co bude v pase volné a nebude mě to nikde škrtit. Natáhnu si co nejvolnější triko, značky XXXL (tedy „eště větší“) a bude mi blaze.
Kde jinde než na chalupě.
Konec Nedbalé elegance
Václav Vlk st.
Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas