Většina chlapů, i když to nahlas nepřiznají, miluje chalupu taky z jiných důvodů, než aby se na ní „pracovně realizovali“. Je pravda, že od žbrblající manželky, kušnící tchyně anebo otravných dětí či příbuzných, což jsou fenomény, které se v životě muže vyskytují víceméně opakovaně, se na chalupě dá relativně snadno uniknout. Třeba tak, že vylezete za komín, kam se za vámi žádná ženská dobrovolně nevydá. V případě nevítaných návštěv můžete začít shrabovat zahradu. A každému, kdo se přiblíží, vrazíte do ruky hrábě, aby vám pomohl, a za chvíli je po návštěvě.

Ale je tu ještě jedna věc. Důležitá! Na většině chalup se člověk nemusí přezouvat, aspoň do kuchyně ne, a hlavně se tam nijak strojit. Obvyklé oblečení na chalupě je „nedbale elegantní“ – například staré montérky, vytahané kalhoty s odřenými koleny, starý, hodně volný a už dlouho vybledlý svetr.

Někteří z nás v tom dosáhli téměř naprostého mistrovství. Třeba kamarád Pavel, náš soused, si hned po příjezdu na chalupu oblékne montérky, a to montérky vlastní, na rozdíl od svého oblečení v zaměstnání, kde má montérky firemní. V kuchyni pak sedává v pohodlných teplákách. Pracovní oděv dříve Pavel doplňoval extravagantní pokrývkou hlavy, kterou si zde ani netroufám popisovat. To by totiž vydalo nejmíň na celou kapitolu. Při pohledu na ni dostávaly některé slabší povahy závrať. Mně se moc líbila a nevím, jak o ni přišel. Škoda jí, mohla to být zajímavá turistická atrakce pro kolem jezdící německé turisty.

Ani Milan, náš starosta, si s oblečením příliš starostí nedělá. Na některých jeho starších džínech bylo už tolik záplat, že se původní materiál dal vystopovat v jen úzkém pruhu dole, mezi ošlapanými konci kalhot a kolenní částí, kde naopak záplaty byly tak hustě, až zde bylo skoro přezáplatováno. Taky jeho štruksáky byly vskutku zánovní. To v dobách, kdy pobýval většinu léta přes týden na chalupě sám. Příjezdy jeho ženy Květy se tehdy odehrávaly za poněkud dramatických okolností. A to se Milan snažil! Například všechno, co Květa navařila a on od pondělí do pátku nesnědl, takže na tom vybujela plíseň, včas zahodil. Taky se vykoupal, a aby nemusel moc uklízet, radši ani celý týden, ač bylo hodně chladno, netopil. Přesto nebývala Květa spokojená.

U nás to bylo nemlich to samý. Žena přijela, a už mi byly nějaké svršky, ba i spodky ukradeny a některé z nich, podle mého názoru docela zachovalé, bez milosti vyhozeny. A abych se jich nějak potajmu nezmocnil, často skončily v kamnech či roztrhané na hadry. Na hadry na čištění. A ty hadry ještě předtím ta moje vyprala! Chápete to? Vyprané hadry na čištění?

Pokud člověk něčemu nerozumí, má se poradit s odborníky. Já jsem si pro poučení zašel k slavnému českému psychiatrovi, profesoru Vladimíru Vondráčkovi. Nevadí, že už je moc let po smrti, napsal totiž spoustu zajímavých knih. A v knize „Lékař vzpomíná“ říká (cituji z hlavy, tedy nepřesně), že „pokud je nějaký chlap poněkud ušmudlaný, s flekatou košilí a trochu páchne, o nic nejde. Každý chlap je tak trochu čuně. Ovšem pokud psychiatr uvidí někde nějakou ženskou, která má na sukni utržené podsazení a fleky na blůze, lze předpokládat závažné duševní onemocnění.“ Tolik klasik.

Vztah mužů a žen k oblékání a čistotě je zásadně vždy v rozporu. Tam, kde muž vidí skvěle uklizeno, žena vidí čurbes. Tam, kde je muž z přílišné čistoty a pořádku mírně nervózní, domnívá se většina žen, že „stačí ještě trochu, a bude tady opravdu pořádek!“

Ani ve vztahu k oblékání se neshodnou. Většina mužů nemá k oblékání nijak zvlášť kladný vztah. Pokládají oblečení za něco, co člověk musí mít, aby mu netáhlo na zadek a jinam. Taky aby mu nebyla zima, když prší a fouká vítr. A maximálně z důvodu tolerování společenských konvencí, jako že úředník má mít oblek a kravatu, si oboje obleče. Většinou nerad.

Většina žen si ráda obléká cokoliv, kdykoliv a skoro kdekoliv. Zajímavé je, že k svlékání je člověk přesvědčí daleko obtížněji. Jsou ochotny na sebe navlíct i tu největší pitomost, jen když byla předtím v nějakém magazínu označena za letošní módní hit.

Pravda je, že i způsob oblékání a oblečení může mít silný erotický podtext. Každý a každá ví, co dokáže udělat takový obyčejný výstřih. A to nejen s chlapy, ale i s ženskou konkurencí. Jak prozradila ve slabé chvilce kamarádka Dáša, když bydleli coby mladí manželé v bytovkách někde na Moravě, bavila se občas tím, že když k nim přišla na návštěvu jedna její „milá přítelkyně“ s manželem, jak Dáša říkala, „taková bezprska“, Dáša si rozepla na blůzce ještě jeden knoflík a dala ruce, o které se opírala, hodně k sobě, aby se jí vepředu mezi ňadry udělal takový hezký žlábek. Sousedka mohla puknout vzteky a sousedovi skoro vypadly oči.

Ovšem jsou okamžiky, kdy i polonahá, zdravá a pohledná žena působí na muže naprosto antisexuálně, ba téměř antikoncepčně. Nevěříte? Přitom dotyčná stojí v místnosti jen tak lehce oblečena či skoro neoděna, v prádélku (přitom nikterak „žensky“ neindisponovaná), otáčí se, předklání se, zvedá ruce, pohazuje vlasy, přejíždí si rukama po oblinách, kroutí se, vzhlíží v zrcadle zepředu i zezadu, vzrušeně gestikuluje – a chlap stejně nemá na sex ani pomyšlení.

Stačí totiž, aby tohle předváděla jakkoli krásná a žádoucí žena a přitom aby pronesla tuto jednoduchou, mužskou touhu naprosto a dokonale likvidující větu: Nemám co na sebe.

Toto konstatování ženy pronášejí vždy stejným, sex a muže vůbec drtícím tónem. Bez ohledu na to, zda stojí v chudém pokoji a před skříní, ve které se krčí skutečně skromná garderoba, anebo před vestavěnou skříní s třímetrovým zrcadlem a se zásobou bot a šatů, které by stačily pro slušně zásobený obchod. Pokud žena „nemá co na sebe“, moudrý muž prchne. Mladý, nezkušený anebo úplně pitomý muž se snaží argumentovat, že má přece na výběr... a jmenuje. Zbytečně. Stav, kdy žena „nemá co na sebe“, nesouvisí s naším světem hmotným, je to totiž stav duše. A zkuste nízkými materialistickými důkazy změnit něco tak nehmotného, jako je silné vnitřní přesvědčení, že pokud „nemá co na sebe“, je celý její svět ztracen.

Pohled žen na to, co je třeba „mít na sebe“, a tudíž co nejrychleji koupit, je naprosto jiný než pohled mužů. Včera si moje žena prohlédla, když jsme měli jet autem něco vyřizovat, svůj, podle mě skoro nový svetřík a konstatovala, že „už je nějaký opraný“. Jak se zjistí, že je něco „oprané“, mi není jasné. Na přímý dotaz, jak se to pozná, že je to „oprané“, jsem dostal neurčitou, ale ráznou odpověď, že „to je přece vidět a vůbec, že je to jasný“, a na tváři se jí usadil výraz naznačující, že právě zjistila, že má za muže úplného pitomce.

Nehádal jsem se. Výsledky takovýchto diskusí pro mě – a myslím, že pro každého chlapa – dopadnou vždy katastrofálně.

Pokračování příště

Václav Vlk st.