26.9.2022 | Svátek má Andrea


JEN TAK: Musí se to jen trochu nahodit!

9.7.2022

„Helejte se, pane,“ řekne prodávající vesničan, (či v horším případě realitní agent) „zdi jsou dobrý, fortelný, ty stavěl eště náš dědek. To stačí akorát nahodit, ta střecha je taky dobrá, jinak jen pár drobností, ale, pane, to vokolí...,“ snaží se venkovan odtáhnout zájemce kousek dál, aby ten neměl čas si nic moc prohlížet. Přitom vykládá, mluví, plká a mele pantem za účelem úplného zblbnutí eventuálního kupce v pevném vesnickém přesvědčení, že když bude dlouho a hlavně nepřetržitě do toho trouby z města hučet, že to vydá za sto zlatek. Dneska i několik sto tisíc. Staří koňští handlíři by zbledli závistí, kdyby viděli prodej takové chalupy. A mnozí z nich by prokleli vlastní potomky, jejichž prarodiče si za peníze vydělané při koňském handlu koupili kdysi barák v Praze, a dneska se vnuci nechají takhle ošulit.

Chalupář, ten budoucí, nevnímá záplavu zvuků a pozoruje zeď venkovského stavení a v duchu si říká: No jo. Chce to akorát nahodit a bude to jako nový.

A když si nakonec s prodávajícím plácne, sní o tom, jak udělá ze svojí chalupy něco „éňoněňo“, a vůbec neví, co jej čeká.

Netuší, že první nahození zdi, které bude dělat, až si tu chalupu koupí, bude vypadat asi takto:

Rozmíchá se malta, dá se tam pro jistotu víc vápna a taky – i když někdo ne, ale já osobně jó – se přidá trochu cementu. Aby to líp drželo. Předtím se očistí kladivem a majzlíkem kus zdi, pěkně podle příručky, a mezitím se jde vypláchnout oko, do kterého vlítl kus staré omítky při jejím odsekávání.

Pak se seženou brýle, ochranné, nasadí se, do ruky se vezme zednická lžíce a začne se nahazovat. Ovšem ještě předtím se zeď musí namočit. Zednická štětka vytáhne z kýblu neuvěřitelné množství vody a šup, cákne se a voda je všude. Na zdi, na zemi i na chalupáři. Voda po zdi teče proudem.

„Psali navlhčit, tak navlhčit! Říkali pořádně očistit, tak očistit! A co může bejt čistší, než když je to mokrý?! To nás učili už na vojně. Co je mokrý, to je čistý! A protože nejsme žádný troškaři, vodou se šetřit nebude!“

Znovu se vezme do ruky zednická lžíce, nabere kus malty a „plesk“! A hned se ozve další „plesk“. To první plesknutí bylo, jak malta plácla na zeď, to druhé, jak se odloupla a plácla na zem. Zedník amatér, majitel nemovitosti a obvykle i otec rodiny, poněkud nevěřícně zírá na maltu na zemi. Pak na svou ruku, pak na zednickou lžíci, pak na zem a nakonec si dojde ještě jednou přečíst příručku. Tedy příslušnou pasáž.

V tom musí být nějaký fígl. Když jsem koukal na zedníky, tak takhle mávli rukou se lžící a šup! – sedělo to jak přišitý a další malta vedle, a tak pořád dál. I když zedníci říkají furt. Malta plácala vedle malty a zeď byla nahozená. A taky byla svislá, ta zeď, jako tahle.

Tak do toho! Když si pak člověk sundá zasviněné brejle, zjistí, že písek je laškovně rozházený všude kolem. Hlavně tedy po zemi. Ovšem i jinde. Například taky na kalhotách zedníka amatéra. A tam kupodivu drží.

„Kde je vápno?“ děsí se chalupář. „V tý maltě bylo vápno, a teď tu není? A to jsem ho tam dával osobně! Písek zůstal, je všude, i ve vočích ho mám. A malta nikde!“

„Sakra, vyčisti mi ty brejle,“ zařve na svoji ženu a podává jí zapatlanou rukou zapatlané brýle.

Hloupá žena se hádá, chytrá mlčí a jde brýle umýt, aby jí ten chlap nezasvinil i kuchyň. Mužovi se zdá, že jí to trvá moc dlouho, a tak trénuje u zdi. Párkrát máchne rukou, jen tak zkusmo, pak nabere opatrně maltu a hučí si pod nos, že s těma pitomejma brejlema nebylo nic vidět a v tom to asi bude, a plácne maltu na zeď.

Poučen předchozí zkušeností, a protože to v duchu vlastně očekával, učiní ihned rychlý dřep a těsně nad podlahou zachytí ty tři čtvrtiny malty, které opadly. To nevadí, jásá v duchu. Oproti prvnímu pokusu zůstala na zdi alespoň čtvrtina malty!

„Pětadvacetiprocentní úspěšnost, to pro začátek není tak špatný výsledek,“ řekne si, vytrénován ze zadních stránek novin stylem hodnocení našeho sportu. A tak vnitřně zocelen, zamíchá vždy podle vzoru, který odkoukal u zedníků, maltu, pak nabere porci na lžíci a plácne s ní na zeď, a hned šup do kolen a chytit ty dvě třetiny u země. Ty, co se zase, mrchy, nechytly.

Žena podává opatrně zpovzdáli opakovaně čištěné brýle. Kolem muže se totiž vytvořil vír z odlétávajících maltových cákanců a písku, kterého se vždycky nějak část odrazí ven, ale muž nedbá. Hází a hází. A nemine ani pět šest hodin a celé kolečko malty je naházeno na zeď. A dokonce tam i drží!

Nakonec zeď rajblíkem vlastnoručně stáhne, ona ta naházená malta totiž vytvořila – z pohledu nezúčastněného pozorovatele – něco, co připomíná, jako když se na starých mapách kreslily hory. Bochánek vedle bochánku.

Plně zaujat a okouzlen vlastní šikovností, nedbá na ženu říkající „Táto, tady máš ty brejle“, a odhání ji opovržlivými slovy. Přesvědčen, že je plně na výši úkolu, rozhodne se nahodit roh. Mávne zkušeně na stranu rukou se lžící – a už letí k potoku vypláchnout si oko. Následuje Ophtal a vanička na vyplachování a rodina začne tiše uklízet zbytek malty a vymyje kolečko a kbelíky a večer pochválí tátu, jak je šikovný (když je to chytrá rodina). A druhý den ho nechá sedět, protože si namohl cemr.

Ale příště už to tátovi jde líp a pak už se mu ani při tom nepotí brejle a při nahazování stojí pěkně zednicky šikmo u zdi. Po pár letech práce na chalupě už má nejen ten správný zednický postoj, ale i ruka máchne a malta pleskne a je to paráda. Ale tohle se stane až v době, když už je všechno nahozeno, a tak to umění není vlastně potřeba. Takhle to je v životě vždycky. Nejlíp člověk umí něco tehdy, když už to vlastně vůbec nepotřebuje.

Koupit eknihu můžete v knihkupectví Kosmas
chalupu