Ale rum vždycky pili zedníci (a překladatel Terryho Pratchetta a jeho Zeměplochy kamarád Jan Kantůrek). I když nic proti zedníkům, ale večer na návštěvě se nehodí pokřikovat na hostitelku „Šup tam s tím tajtrdlíkem“, a bez tohohle pokřikování se rum snad ani nedá pít. Vrcholem honorace byl Keyrum a nejoblíbenější byl Myslivec, zvaný též „alkohol s lidskou tváří“.

Před odjezdem na chalupy se tedy všichni zásobili něčím tekutým. A kdyby přesto došlo k nejhoršímu, tak jako mají námořníci záchranné čluny, komandos železné zásoby potravy a špioni v dutém zubu cyankáli, i my jsme byli připraveni. V případě, že bychom náhodou chytli slinu a koupené pitivo došlo. To se pak Milan vždycky vydal do tajemných míst své chalupy a přitáhl ze sklepa bezinkové víno.

Už vidím ty obličeje čtenářů a taky jejich ruce, jak si klepou na čelo. Bezinkáč! Ten chlap je šílenec! Inu, neukvapujte se s posuzováním. S dezertními víny má naše generace bohaté a dlouholeté zkušenosti. Taky co se týče alkoholu a oslav je nutno se oprostit od blábolů pamětníků a keců statistiků o tom, jak se dříve pilo málo, zato dneska alkoholismus jen kvete, zvláště u mládeže, a proto je nutno jej stále víc a víc potírat. Co se týká statistiky, tak mně už dlouho vrtá hlavou, jestli dřívější chlast a dnešní pití nemají statistici pod různými kolonkami. V dobách mého mládí se totiž spíš chlastalo, než pilo. Takže jako již velice mladí hoši, škole sotva odrostlí (z osmičky se vycházelo ve čtrnácti letech), jsme znali slasti alkoholu a cigaret. Co se týče slastí s dívkami, to bylo slabší. Podrobnosti naleznete v povídkách Šimka a Grossmanna.

I my, co jsme měli být mládež nová, mládež Gottwaldova, jsme pravidelně podléhali démonu alkoholu. Ať jsme přinesli na mejdan, kolik flašek jsme chtěli, anebo mohli – a základní norma byla jedna litrovka na osobu –, vždycky někdy po půlnoci přišla chvíle, kdy se ozval zoufalý výkřik: „Hudba nemá co pít!!!“ A to i případě, že se hrálo jen na gramofon. Pitivo zkrátka došlo.

Jako zkušení absolventi večírků a mejdanů jsme si věděli rady. Když došlo koupené, beze slova jsme pohlédli na bratry Pavla a Luboše, ti kývli hlavou a s podporou několika mladých opilců se vydali k domovu. Jejich tatínek totiž vyráběl ovocná vína, která skladoval ve sklepě. Lahodná, sladká a strašlivě silná.

Je neuvěřitelné a dokazuje to jen, že mládí, každé, i to naše, je tak pitomé a přesvědčené o své geniálnosti, že nám nebylo divné, že při našich výpravách nikdy neprotestoval nikdo z baráku, i když náš příchod nebylo možné nezaregistrovat. Mládí má jednu kouzelnou vlastnost: slyší to, co slyšet chce, a nevnímá to, co nechce. Nám šlo primárně jen o doplnění zásob. Pitiva. Vše ostatní bylo podružné a nezajímavé. Otevření domu a průchod chodbou byly sice občas provázeny upadnutím některého účastníka výpravy či poražením jedné z popelnic, které tam stály, a trvale burácivým Pšššššštttt! Tiiiichóóoó! a podobně. Ve sklepě jsme odebrali nějakou tu láhev a stejně „tiše a nenápadně“ jsme se vydali na cestu zpáteční.

Jak to, že byli zticha i ti dobrmani, které Pavlův a Lubošův tatínek choval a kteří jinak řvali jak protržení, je mi dodnes záhadou. Snad je po dobu naší návštěvy v rodinném sklepě drželi pod dekou, aby nevzbudili barák. Byt, ve kterém bydleli rodiče s oběma bratry, byl totiž v přízemí hned vedle chodby a myslet si, že jsme je nevzbudili, vyžadovalo silnou fantazii a vnitřní přesvědčení. Ta ovšem mládeži neschází.

Mimochodem, teprve v dospělém věku mi došlo, že i kdyby byl výrobce ovocných vín totálně hluchý, jako že nebyl, počítat jako bývalý majitel železářství jistě uměl. A pokud mu i několikrát do měsíce mizely flašky s vínem, jistě si nemyslel, že mu je kradou skřítci. Dneska vím, že o nás zcela určitě věděl a že snad, možná byl rád, že jsme na ty jeho výrobky chodili. Protože kdo by neměl radost, že to, co vyrobí, někomu chutná?

Copak o to, ono nám to chutnalo. Jenže po požití několika, nejvýše tak dvou tří sklenek silného dezertního vína mejdan pravidelně končil. Již první hlty tohoto domácího lektvaru způsobily, že rozjařená parta mladíků a dívek, „načatá“ vínem koupeným v obchodě, se rázem změnila v rotu Francouzů decimovanou u Waterloo. Moje maminka, pokud byl mejdan u nás, nás vždycky předem varovala: „Jestli budete zase zvracet, tak né abyste mi zas nablili do růžiček!“

Dneska na toto „dezertní“ víno i na jeho výrobce vzpomínám rád a s láskou. Pavlův a Lubošův tatínek pěstoval a vyráběl a my jsme pili. A mysleli si, že to nikdo neví. Mládí pitomé! Jinak ovšem dokonalá symbióza.

Tatínek měl radost, že mu to „krademe“, maminka že ty flašky ubývají a otec rodiny to nevnucuje každé návštěvě a my , měli velikou radost, že když došlo všechno pití i peníze, v tom sklepě byla vždy připravená zásoba.

Václav Vlk st