JEN TAK: Kudy teče, tudy léčí (1)
Ještě dnes se občas najde někdo, kdo na chalupě pietně přinese ze sklepa láhev pravého, léta uleženého bezinkového vína. Pravé víno, z kvalitních surovin – natúr, žádný pančovaný, jak říkal pan Kemr v jedné ze svých slavných rolí. Otevřeme a pak začneme pít. Hotový nektar. Ta „bohatá ovocná kytka“ a velejemná perlička spolu s ráznou ovocnou chutí a živoucím výrazem dělá z „něj“ (tedy z toho bezinkáče) výborného partnera pro každé denní i večerní období (když koupené už došlo). (Takhle se to se píše v odborných vinařských kritikách...) Ta barva, ten buket! A to bolení hlavy ráno!
Skutečností je a bylo, ať si říká kdo chce co chce, přijít k přátelům večer, když už se kolem chalup setmí, na kus řeči jen tak bez ničeho nejde. Ani přinést s sebou láhev kefíru není to pravé ořechové.
V době pro nás ne tak dávno vzdálené byl výběr vhodného pitiva podstatně jiný než dnes. Z regálů Pramenu a Jednoty na nás zíral Pražský výběr, Vinohradské a Sklepmistr, což mohly pít bez následků jen silné nátury z Prahy a Ostravy. Jak to říkali známému umělci doma na Moravě, když do sebe najednou nalil celou odlivku vína bez chutnání a poválení po jazyce: „Menšík, ty jsi snad v tý Praze zapomněl pít víno?“ A on na to: „A pili už jste někdy Pražský výběr?“
Byla to prostě vína, o kterých by mohl platit onen starý vinařský vtip:
To si zavolá stařičký vinař svého syna ke smrtelné posteli, nechá jej uzavřít okna a dveře, zatáhnout závěsy, pak si jeho ucho přitáhne k stařeckým ústům a tiše zašeptá: „Prozradím ti, synu, staré rodinné tajemství. Víno, chlapče, se dá dělat i z hroznů!“
Řada tmavých litrových flašek v samoobsluhách, ale i v drogeriích, ba i v lékárnách, obsahovala „víno“, které bylo sice naprosto nejlevnější, ale z hroznů určitě nebylo. Jmenovalo se to například „Šumavské bylinné“. Slavné bývalo Malagelo, na které se dokonce skládaly opilecké písně. Milan s Ádou a Mirkem rádi mlsali lahodný a zdraví podporující slovenský Encián. To byla všechno ovšem tak silná a zdravotní vína, že se dala skutečně pít jen občas.
Nejslavnější z těchto utrejchů se jmenoval Hořčák a měl sílu a říz střely z kanónu. Následky byly jen o něco menší. Hořčáku jsem se vyhýbal od té doby, co jsem jako učeň prvního ročníku se soudruhem spoluučněm (na chodbě učňáku visel veliký nápis „Soudruzi svazáci, zdravíme se Čest práci!“) při první příležitosti nedovoleně opustil areál učňovské školy. Což nebylo tak složité, protože sestával z vily po továrníkovi a přebudovaných šaten po totálně nasazených za války.
Ploty přestal nejprve opravovat továrníkův zahradník, když továrníka vyhnali Němci, a když pak Rudá armáda vyhnala Němce a brzy nato dělnická pěst vymetla kapitalismus, jak říkal náš politruk, o ploty se postupně postaral čas. I protáhli jsme se posledními zbytky pletiva a „šli si vožrat držku“. Za tím účelem byla zakoupena jedna láhev Hořčáku na každého muže a s touto zásobou jsme se odebrali do bývalého zámeckého parku. Tam nás nikdo nemohl najít, protože celý park, který měl od roku 1938 podobný osud jako továrna, byl do výše dospělého muže zarostlý bezinkami, lebedou a kopřivami. O jeho údržbu pečoval, dle hlášení na okres, pracující Lid, jehož jménem soudruzi park zabavili. (V přilehlém zámečku byli vojáci, kteří si však mimo dohled důstojnictva ožírali držky v jiném koutě rozlehlého pozemku.)
V polozříceném bývalém hudebním altánu jsme Hořčák vypili. Jestli jsem byl potom opilý, to si nejsem jistý. Něco se však se mnou určitě stalo. A bylo to strašné. Každou chvíli se silnice zvedla a praštila mě do obličeje.
Orientaci jsem neztratil, jen jsem zapomněl, co to orientace je. Teprve nějací hodní lidé, kterým jsem ve čtyři odpoledne usnul před brankou, mě dovedli přes celé Satalice na internát u fabriky. Protože ve stavu, v jakém jsem byl, bych nejen netrefil na ten internát, ale zapomněl jsem, i co to jsou Satalice. Od té doby, jak jsem zaslechl slovo Hořčák, měl jsem Pavlovovy reflexy. Ovšem neslinil jsem. Já rovnou blil.
Když člověk minul v sámošce regál s těmito tzv. dezertními víny, mohl začít hledat vína cizokrajná. V té době se občas a někde prodávala i vynikající vína. Jen na ně natrefit. Což v socialistickém obchodě nebylo tak jednoduché. Dovážel se třeba vynikající Badačon Sürkebarát (tak nějak se to psalo), pak laciný a dobrý bulharský Melnik či silný Bikavér nebo bulharské těžké víno Mechanadžijskoe – ovšem na to už jste museli mít známé.
Cena okolo 25–27 Kčs (až na laciný Melnik) se dnes nezdá velká, ale při platu 1200 korun to bylo dost.
Taky jste si mohli zakoupit tvrdý alkohol. Od Výčepní lihoviny, zvané též „Bílá otrokyně“, přes alkohol zvaný Raketa, barvy modré, který nejen barvou, ale lahví i chutí připomínal Iron. Existovala pochopitelně i pití kvalitnější. Jak to říkali Dlabáček a spol. v onom slavném Renčínově kresleném vtipu někdy ze sedmdesátých let. Před regálem stojící postavě v plášti: „Soudruhu vedoucí, vy skutečně máte pravou skotskou whisky za 380 Kč? Skutečně? Tak to ji od nás moc a moc pozdravujte a dejte nám RUM.“
A kdopak si vzpomene, jak se za totáče říkalo Tuzemskému rumu, než nám ten název zakázali z Bruselu? Třeba:
- Rozumně Uložená Měna
- Radost Usměv Mládí
Mazlivě se mu pak říkalo Rumísek
Vtipálci vykládali, že v křížovkách byl dotaz: „ Dámský likér na tři“. Odpověď: RUM.
A nejstrašnější vražedná kombinace byla takzvaná „letecká limonáda:
1 díl Rumu
1 díl Kofoly
Po tomto „koktejlu“ jsem prvně a naposledy při hraní Rikatáda spadnul pod stůl s kytarou i s židlí.
Václav Vlk st
Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas