Kotelny, to byl za totáče přímo pojem. V nich tehdy pracoval největší počet nositelů akademických titulů na světě. Běžní topiči, většinou chlastali v putykách. Ne že by kolegové disidenti trpěli abstinencí, ale neměli většinou tolik času. Ovšem na vyhasínání ohně v kotelnách to mělo asi tak stejný vliv. Prostě tam občas zhaslo. Nejvíc v kotelnách na koks.

Jednoho dne kolegyně zvedla služební telefon, řekla do něj párkrát:

„Ano, jistě, my přijedeme,“ což byla běžná odpověď pro všechny, bez ohledu na to, co se pak skutečně stalo.

„Václave,“ pravila kolegyně, neboť byla slušně vychovaná a neříkala mi Venco, jako většina ostatních podřízených, „Václave, volali lidi z baráku, že vybouchla kotelna osm,“ pohlédla na mne a zatočila kličkou kalkulačky NISA.

„Hergot, co se tam stalo?“ byl jsem zvědav, ale kolegyně točila kličkou a pravila, že nic víc neví.

Před obytným domem, v kterém byla kotelna, byl shluk lidí, esenbáků a požárníků. Tím nechci říct, že by tam policajti a hasiči nebyli, to jen ale podle hesla, že když byla říjnová revoluce v listopadu, se říkalo policajtům esenbáci a hasičům požárníci. Jako by místo toho, aby jezdili hasit někde v rámci pracovních povinností, zakládali požáry.

Kdo způsobil to, co vymlátilo okna u kotelny, bylo celkem hned jasné. Destinn von Halzbach stál na chodníku, z hlavy se mu kouřilo, zepředu vypadal jako maska, co vyrábějí ve filmových ateliérech tomu, kdo hraje čerta. Obličej měl černý, žádné obočí a zepředu mu zmizely vlasy. Zbytky obočí měl naškvařeny nad očima a jeho obvyklé třídenní trniště se mu zatavilo to tváře. Byl tak nalitej, že se nezdálo, že by ho to nějak zvlášť bolelo. Chlast z něj táhnul tak, že se jeden z hasičů vyjádřil, že ten výbuch mohl vzniknout tím, že Destinn do suterénu do kotelny jen vešel, chvíli vydechoval tu děsivou směs a pak si zkusil zapálit cigáro. Kotelna vypadala, no jako po výbuchu.

Složitým výslechem ve stylu „ty vole, kde si se tak zřídil?“, „mluvte občane, co se zde stalo, my stejně všechno víme!“ a podobně se podařilo objasnit, že Destinn si zaskočil na několik hodin „na sváču“ do hospůdky a kotel mu zhasnul. Ale vlastně úplně nezhasnul, což Destinnovi v opileckém rauši poněkud ušlo. Oheň se jen udusil a vevnitř nad žhavým jádrem se dále vyvíjely hořlavé plyny. V takovém kotli se jich dokáže vyvinout dost. I když zdánlivě moc netopí. Nebo skoro vůbec.

Destinn, když přišel z putyky a zjistil, že trubky jsou studený. Pojal geniální nápad, že se podívá, jestli by se oheň nedal oživit. Rozšťoural ohniště a nad ním doutnající koks na roštu, naházel dovnitř nějaké dřevo, zmuchlané erární Rudé právo, všeobecně uznávaný podpalovač, zapálil je, hodil dovnitř a čekal. Když se chvíli nic zdánlivě nedělo, chtěl se podívat. Otevřel horní dvířka, tím dodal dovnitř kyslík, Ruďas hořel a BUCH!!!

Zbavili jsme se touto událostí Destinna a zároveň urychlili přebudování kotelny na plynovou. Někteří z nás pak dostali na výroční konferenci ROH diplomy a odměnu. Ani já ani Destinn jsme mezi nimi ovšem nebyli. Proč já, to bych chápal. Ale proč ne Destinn, který to všechno odstartoval?

Co dělal Destinn pak, když se mu ty fousy a tváře zahojily, nevím, ale vypadal tak, že dodneška, když koukám na nějaký horor natáčený Amíky v Praze, hledám, jestli ho tam nezahlédnu. Protože produkce by minimálně ušetřila za jeho maskování.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz.

Cena 100 Kč + 70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč + 120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.