Minule jsme skončili u o vlkovi a Karkulce. Vymýšlíme dál: Co třeba kdyby požírači Karkulek a babiček byli prohlášeni za obzvláště nebezpečné zvrhlíky, ještě větší než kuřáci. Karkulka totiž byla určitě nezletilá, to dá rozum, babka zase důchodkyně, takže to máme potravinovou pedofilii a nekro... ne, ne, babka byla předtím ještě živá, tak ne „nekro“..., ale, himbajs, jak se tomu říká, jo, takhle: gerontofilie.

To by mohla být nová krásná zvrácenost, aby měli novináři co psát a policajti co vyšetřovat a zakládat na to zvláštní oddělení... Požírači nezletilých holčiček a starých babek! Ha, co to nazvat vědecky třeba „gastropedofilie“, jako že jde o milovníka požírání nezletilých nebo, to by byla bomba úplná, „gastrogerontofílie“! Jé, už to vidím...

Tedy raději ne, nebo se toho nějací šílení aktivisté chytí, nejdřív budou bojovat za zakázání pohádky „O červené Karkulce“ a nakonec kontrolovat, jestli někdo nejí telecí, protože to jsou „taty tatový malintatý klavský miminta“... Ježišmarjá, raději toho nechám!!

Vraťme se k věci: Tápu chladným podzemím, abych byl co nejdál od hrůzu nahánějících vězeňských kobek. A pod tou zemí nechám raději pohádkového vlka myslivci. Budu se zaobírat sebou, přestože mi v žaludku strašně kručí jako tomu vlkovi. Naposledy nám donesli jídlo včera někdy pozdě večer. No, nebylo to tak špatný, ale je to jednou hromadně vařený. Sice pro každého zvlášť servírované na tácku, nic moc. Jako v Carltonu to fakt nebylo. Pití bylo dost, ale v tomhle zařízení se fakt nášupy nerozdávají. A to jsme první policejní kontrolou prošli už navečer, pak byl důkladný šacunk a v dohledu žádný jídlo. Pak nás posadili a museli jsme se pevně připoutat, vyslechli jsme pokyny, co smíme a nesmíme. A pak jsme zase jen čekali, než nás ráno po další důkladné prohlídce před ozbrojenou stráží i se samopalama, konečně pustí ven. Musím už něco sníst, nebo bude to kručení břicha slyšet až nahoru do těch kobek!

Konečně! Cesta temným podzemím ústí na malém dvorku mezi kamennými zdmi, které se tyčí vysoko nad nás. Prostě, jsme pořád v pevnosti, staré základy zdi snad dvě tisíciletí. Ta hmota a dějiny a vůbec ta přísnost je přímo cítit.

„Jdeme dál,“ slyšíme pokyn a stoupáme po středověkých kamenných schodech. Schody končí u branky ve zdi z šedivých kamenů a kdo ví, co nás tam čeká! Dveře se otvírají, oslňuje nás světlo a naproti nám se tyčí, ha zrada...!!! Několik pravých a nefalšovaných Arabů.

Jsme v jejich rukou. Není kam utéct! Stojíme v nějaké staré klenuté prostoře, která zřejmě pamatuje mnohokrát zběsilá vojska drancující dobyté město. Co s námi bude, tváří v tvář orlím nosům a drtivému pohledu Arabů? Unikneme jim?

Některým se to i povedlo. Jiní zaváhali, pohlédli kolem sebe na ty rozvěšené suvenýry z pravého kočičího zlata, echt pravé památky na Svatou zemi vyrobené někde na Taiwanu, podlehli úlisným obchodnickým výrazům a vzali si od tajemných Arabů nabízený šálek čaje nebo čerstvou šťávu z pomerančů a byli ztraceni. Museli si něco koupit.

Eště to mám schovaný. Já neměl totiž jen hlad, ale i žízeň! Omluvou je snad jen to, jak jsme byli předtím drceni silou genia loci pevnosti Akko a duševně oslabeni taky tím, že už bysme fakt něco jedli. Někdy mají prý lidi z hladu i halucinace!

Vypotáceli jsme se po té nákupní zradě spojené s pitím čaje nebo džusu z čerstvých pomerančů konečně ven. Ven, ven, chodbou sešlého domu! Nikoli ovšem k Johanitům, ale rovnou do centra arabské čtvrti Akko.

Pokračování příště

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.