26.9.2022 | Svátek má Andrea


JEN TAK: Jé, brhlík! (1)

14.7.2022

Hoši a dívky běhali po louce a babička a pan nadlesní seděli pod lípou. Ve století buditelů, kdy vznikala tahle literatura pro „dítky školou povinné“, dodnes povinná, autor posadil hrdiny vždycky pod lípu. Bylo to takové vlastenecké. A děti pak přibíhaly k babičce a volaly: „Hle, koniklec! Hle, lomikámen! A ajta, lístek z buku jsem přinesl a Vilík ulovil mřenku a Tomík mníka v chladném potůčku.“

Seděl jsem na prvním sluníčku, když už se na jaře dalo sedět venku, a četl starou knížku, která se sem dostala bůhvíjak. A neměl jsem nejmenší představu, oč vlastně jde. Jaké kytky to děti tehdy trhaly a jak vypadají rybky, které chlapci chytili. Dnes by scéna vypadala tak, že pod stromem by seděla babička, četla si nějakou drbárnu o herečkách anebo Blesk, vedoucí polesí by si četl příručku k nové toyotě, co dostal od firmy, a zkoušel mačkat všechny čudlíky, které by v tom autě našel. Pak hlavně by se snažil zjistit, jak to udělat, aby na něj to auto nemluvilo. Tedy jak ten auto-ženský hlas co mu říká jak má jet, kam zahnout a že si má zapnout pásy, vypnout. Doma zjistil, že manželku pokud začne komentovat a radit vypnout nelze. Dvě ženský, co všechno vědí lépe, tedy manželka i auto, to už je na něj moc.

A děti, pokud by nečučely na do mobilu či na tablet, by mohly běhat po louce a tam by rvaly plnými hrstmi to zelené, co roste kolem, a jestli by vůbec něco volaly, pak asi: „Babííí, hele, pocem, tady je nějaká kytka a je modrá a ten strom je velkej jako náš panelák a jaký má listy a pocém, tady je nějaká chcíplá rybáá!“

Do té doby, než jsem si koupil chalupu a tím se dostal do stavu, kdy jsem si stačil všimnout, že kolem je nějaká příroda, vlastní neznalost mi byla celkem lhostejná. Předměty zvané biologie či přírodověda ve mně nezanechaly žádné stopy.

La-Bi-Fy, jak jsme říkali učitelce Lachmanové (Biologie-Fyzika), na mně nezorala žádný úhor, a nepřipravila tak pole pro semínka vědění. Když jsem se podíval do učebnic z mládí, ani jsem se nedivil. Člověk se tam dozvěděl, kde se kope hnědé uhlí a že chemie sice smrdí, ale pomáhá, abychom byli všichni spokojení a hleděli vstříc šťastným zítřkům. Taky jsem se měl učit, jak rozřezat na kousky žížalu, ale to se holkám eklovalo, a tak jsme to vynechali, a místo toho nás poslali do kina na film o krásách altajské přírody. Leč nevěděli jsme, kde ten Altaj je, neb to bylo tajné. A stromy byly v knížce nakresleny tak, že – jak se říká – vlastní matka by je nepoznala. A taky většina zeměpisu a přírody se za nás tak nějak stejně celá odehrávala v SSSR. A v socialistické soustavě. Sice jsem byl tramp, ale z vědeckého hlediska mi byla příroda fuk.

Zpočátku jsme na chaloupce hlavně pilně pracovali a budovali, tak jako každý, kdo je čerstvým majitelem chalupy, ale přece jenom nešlo si přírody nevšímat. Když si vám ráno za „kuropění“ sedne před otevřené okno na větev jabloně nějaký pták, čertví jaký, a začne „zpívat“, máte chuť hodit po něm kus cihly. Takže nevšimnout si, že je kolem zvířectvo, minimálně ptáci, opravdu nejde. Ostatně co tyhle okřídlené potvory ráno vydávají, zvláště na jaře, za zvuky, tak tomu může říkat ptačí zpěv jen fanatický milovník přírody.

Ve skutečnosti to jsou zvuky jako „pískání, hvízdání, skřípání, vysokorychlostní cvakání, jíkání“ a teprve potom přijde nějaké to „cvrdlikání“. Jak správně řekl jeden odborník na přírodu: „Myslet si, že ptáci ráno radostně vítají nový den a jen tak čviřikají, může jen biologický ignorant. Ve skutečnosti se jejich pokřikování dá přeložit asi takhle:

Cvrdlik-cvrdlik: „Vypadni z mýho rajonu, frajere pitomej, nebo ti načechrám křídla.“

Případně trylek a cvrdlik a trylek: „Holky, koukejte, jaký já mám krásný peří! Nechcete si vrznout?“

Tož tohle je to radostné čviřikání.

Na jaře, když jsme přijížděli na chalupu, na louce pod lesem se pásly laně a srnky jak kozy na pastvě a na podzim si to vždycky v pátek navečer po silnici štrádoval jezevec, kterého naše shnilé škodovky, žigulíky a moskviče, funící do kopce, vůbec nezajímaly. Konipasi mrskali svými ocásky a liška na nás zamávala rezavou oháňkou.

A tak jsme si nakonec pod dojmem toho všeho koupili skvělou knihu. Takovou tlustou, s hromadou obrázků. Jmenuje se Příroda v ČSSR a dá se v ní bezva listovat, i když už ČSSR jaksi neexistuje. Hledáme si v ní stromy, kytky, ptáky a tak. Dodneška tu knížku máme a to by člověk neřekl, převrat sem, převrat tam, ona platí pořád. Akorát část už je pro spřátelenou cizinu. Taky výhoda. Dřív to byla knížka jen o jednom státě, a hele, najednou je o dvou. A za stejný peníze.

Knížku jsme potřebovali, abychom věděli, kdo je kdo v živočišné říši kolem nás. Začínala od „čamráků“, jak jsem tehdy pojmenovával prakticky všechny ptáky. S výjimkou kosa, toho jsem, přestože narozen v Praze, poznal. Abychom je mohli lépe pozorovat, kluci, navedeni dětskými časopisy, mě donutili vyrobit krmítko. A protože jsem pořádně nevěděl, kam ho pověsit, nakonec jsem jej dal na strom přímo před okny.

Od té doby máme na chalupě, jakmile napadne sníh, každý den před okny podivuhodné divadlo. Knihu položenou na stole, pomalu v ní listujeme a díváme se. Dříve se syny a dneska už s vnuky. Jakmile totiž nasypeme do krmítka a vedle pověsíme kus loje, objeví se první odvážlivci. Sýkorky jako akrobati sedají rovnou na kousek loje houpající se na provázku, klovnou, rozhlédnou se, párkrát zase zaklovají a pak, vyrušeny čímsi neznámým, odletí na vedlejší strom. Poznáme už, která z nich je koňadra – to je ta se žlutým bříškem s černým pruhem – a která uhelníček. Té však s vytrvalostí hodnou lepší věci říkám stále chybně „komeníček“. Čertví proč.

Legrační je brhlík. Takový obtloustlý pán, důležitě leze po kůře stromu, hned hlavou nahoru a hned zas dolů, pod krmítkem i nad, jako by ho krmítko skoro nezajímalo. Ale jen jako. Šup – a už se taky cpe. Barevné bříško a krátký ocásek, jako by mu ho kus zůstal někde v pastičce na myši, zasvítí a ptáček je pryč.

Pokračování příště

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas
chalupu