Když jdu na ryby, tak proto, abych je chytil. A když je chytím jsou moje. A když jsou moje, patří na pekáč! A že se mají jíst ryby doporučuje kdejaký doktor! A takový doktor na to má školy. Tak se má poslouchat. Zatracení nový moderní vymyšlenosti! Místo ryb snad budeme za chvíli jíst ochucenou sóju!

První rybu jsem chytil, když nás děda kamaráda Láďi Dubového učil na Vysočině chytat pstruhy. V potoce. Děda byl hrdina. Fakticky! Žil na Vysočině v malém po generace děděném hospodářství, v takovém tom statečku vystavěném do čtverce. V prostředku dvora hnůj a u něj reterát s natrhanýma kouskama novin na hřebíku a ve světnici plno much. Stěny sednice byly červeně tečkované, což jsem zpočátku považoval za místí umělecký projev či místní způsob zdobení vymalování. Ale pak jsem rychle pochopil, že to není nic uměleckého, ale že to jsou fleky od zaplácnutých much. Na vybílených stěnách. Ty mouchy Láďův děda s neuvěřitelnou zručností získanou dlouholetou praxí zabíjel plácačkou z lískového prutu, na jehož konci byl do rozštěpu vsazen kousek jelení kůže, co je tak báječně pružná.

Vzadu v chalupě měl děda v almaře potajmu schovanou bílou legionářskou uniformu a dokonce „šabli“, jak říkal. A taky takovou tu čepici, co nosil Masaryk. Toho dědu jsem Láďovi ukrutně záviděl! A který kluk by taky nezáviděl?

Děda uměl báječné věci, například chytat do rukou ryby v potoce. Než jsme na ně šli, předem nás poučil, že se nikdy nechytá po sobě na jednom místě, aby se pstruzi nevychytali. A šlo se na to.

Boty dolů, ledová voda potůčku zábla až se jednomu chtělo čůrat, ale muselo se vydržet. Pomaličku potichoučku se šlo proti proudu, jenom nešplouchat a pak už jsme jej zahlédli. Malý potoční pstruh se mihl jako stín, někdy na světlině se zableskl jeho barevný bok a už byl pod kamenem anebo pod břehem.

Polehoučku, potichoučku, hezky po pytlácku, ruce pomalu vnořit do vody, aby ani vlnka nezašplouchala a pomalu strkat obě ruce pod kámen. Pomalu, pomaličku, až jste ucítili boky pstruha. A pak jste jej museli začít „šimrat na bříšku“. Prstíky se jen lehce dotýkáte pstružích boků, lehoulince a už cítíte, jak pstruh tuhne, jak začíná jeho svalstvo tvrdnout a v tom...

V tom, v tom jediném okamžiku musíte bleskurychle obě ruce sklapnout! Jako past! A než se pstruh vzpamatuje, vyhodíte jej na břeh do trávy.

Večer se dělali pstruzi na másle, kterým se jinak šetřilo. Máslo bylo domácí, přes den v mističce ve vodě, a tak se odkrojil kousek lžicí a dal se rozpustit na pánvičku.

To byla lahoda!

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.