Ale pojďme hledat dál. Pojedete-li někdy na Costa Brava, zajděte do některé rybářské vesnice. Nehledejte nějakou takovou tu průchozí garáž, co vede z ulice do moře a podívejte se, je-li tam nějaký, většinou starší muž, který kouří cigaretu nebo doutník a u stolu strká něco, kousek po kousku, do láhve.
Pozdravte „Buenos dias“ ráno, po obědě „Buenas tardes“ a po setmění „Buenas noches“, na to si ve Španělsku potrpí, nadechněte se zhluboka a podívejte se, co onen muž dělá. Pokud skládá ručně do lahve, většinou třílitrovky, malinké rybičky, jste na správném místě. Vyrábí se tam ančovičky. Anchoas.
Vzduch je tam hustý, že by se dal přehazovat lopatou, ale ančovičky tam mají nejlepší na světě. Zeptejte se na cenu, chvíli točte panenkami, jak je vysoká a pokud jí udejcháte, kupte si jednu třílitrovku. Pozor!! Neotvírat v hotelovém pokoji a kupovat až před odjezdem. A doma, doma pak vychutnávat tu dobrotu. S kolíčkem na nose, co je to za sílu. Ten odér ze tří litrů ančoviček.
A protože se u nás objevily v obchodech různé zajímavé věci, jako artyčoky, s kterými nemáme většinou mnoho zkušeností, co vyzkoušet tuhle specialitu z lberského poloostrova:
Marinovaná srdíčka artyčoků
(Corazones de alcachofas en escabeche)
Suroviny:
16–20 sterilovaných srdíček artyčoků
6 lžic vinného octa nebo octa ze sherry
šťáva z 1 citrónu
1 lžička strouhané citrónové kůry
1 lžička soli
2 stroužky česneku
1–2 svazky estragonu
200 ml olivového oleje
Srdíčka artyčoků necháme důkladně okapat, rozpůlíme a dáme do mísy. Ocet ze sherry, citrónovou šťávu a kůru a loupaný česnek se solí přidáme do mísy a promícháme. Vydatně opepříme, estragon omyjeme, osušíme, jemně posekáme a po kapkách do něj vmícháváme olej. Touto zálivkou přelijeme srdíčka artyčoků a dáme na 4–5 hodin v chladu odležet. Podáváme chlazené. Ale raději nechladíme v chladničce, abychom salát nepodchladili.
Kapitoly podle knížky vždycky nevyjdou stejně, tak aby tahle nebyla tak krátká, něco přidám. A pro ty, kteří milují palmy, kastaněty, moře a vášnivé Španělky, mám jedno další užitečné slovo. Je přímo spřízněné s jedním naším ostravským.
Vmísíte-li se při dovolené mezi domorodé Španěly, jistě brzo zaslechnete zajímavé slovíčko. Upadne-li Španělovi něco na zem, smekne-li se mu noha, nesouhlasí-li s manželkou či přítelem, tak aby si ulevil, zařve: „Coño!“. Foneticky „koňóó“. Slovíčko „coño“ je tak obvyklé, že se s ním lze setkat kdekoli. A u kohokoli. Třeba ve stáncích se suvenýry lze najít popelníček s nápisem: „¡No fumes tanto coño! „Tedy česky: „Nekuř tolik…“
No a co to vlastně znamená, to „coño“? Je to slovíčko tak cizí, a přitom nám tak známé a našinecké. Vlastně to slovo známe od Ostravaku s jejich kratkymi zobaky.
Tež ti bodry Ostravak řekne: „Ty pičo, tož si dojel?“ na přivítanou. A na dotaz Pražáka, proč Ostravaci mluvi tak kratce odpovi: „Lebojemaločasupiča.“
Slovo „piča“ není na Ostravsku žádná sprosťárna, ale vyjádření příslušnosti ke komunitě. No a stejný význam má slovo „coño. Kolem Madridu se používá stejně často jako „piča“ na Ostravsku. A pozor! To slovo musí znít přesně! Řeknete-li Ostravákovi „ty pičo“, nic se neděje. Jen nesmíte, proboha, použít dlouhého „í“. Bacha, Ostravaci maju často pazury jako lopaty! No a v Madridu to taky musíte vyslovit přesně! Madrileños, tedy Madriďané, jsou sice drobnější, ale zato mrštnější! Co to přesně znamená, když to vyslovíte jinak, než máte, nevím. Ale už se mi stalo, že jsem musel urychleně opustit hospodu, když jsem si myslel, že říkám „coño“ a řekl jsem... čert ví co.
Slovo „coño“ má mnoho významů. Můžete je slyšet třeba i při určování místa schůzky v Madridu. Nevěříte? To vzniklo tak: Když si dáváte v Madridu někde spicha, tak jako v Praze, je to nejlepší na metru. Třeba na „Plaza de España“, kam přijíždí i mnoho autobusů z okolí. Je to místo, kde byl za Franka postaven první výškový dům v Madridu. V době, kdy velká část Španělů bydlela v přízemních domech a venkované mnohde chodili doma ještě po udusané hlíně.
Před mnoha lety, kdy frankisté – s podobnou slávou jako u nás soudruzi – otevřeli první linky metra, zvědaví Madriďané i venkované, po tom, co se projeli první trasou, vystoupali po širokém schodišti nahoru a tam před nimi... stál veliký, převeliký a vysoký dům, jaký do té doby nikde neviděli. Ohromeni těmi nevídanými zázraky, vydechli: „Coño!“
A do té doby se tam tak říká. Tak podobně jako v Praze, kde i slušná dívenka, pokud si dává sraz s mládencem nahoře na Václavském náměstí, bez uzardění přikývne na jeho pozvání, zda by se mohli sejít „Pod ocasem“. Myšlen ocas koně svatého Václava.
A já si můžu, dát závazek. Musím se naučit, jak se správně vyslovuje „coño“. To by bylo, piča, abych se to nenaučil!
Protože jak pravil klasik: Čím více řečí znáš, tím víckrát jsi člověkem!
Václav Vlk st
Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz
Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.