Lidi se bojí hadů. Tedy oni všichni primáti se bojí hadů. Těch primátů je prý 500 druhů, já je sice všechny neznám, ale v tomhle vědcům věřím. Opice, poloopice, i hominidé, tudíž i Homo sapiens se hadů bojí. U nás máme kliku, že je u nás hadů poskrovnu a skoro žádný jedovatý. Pomineme li fandy herpetologie, kteří chovají doma v teráriích kdejakou hadí potvoru. U nás v zimě nenarazíte ani na užovku. A tak má člověk od hadů většinou klid.

Ovšem dny letí jako voda a člověk má čím dál tím víc pocit, že sotva odstrojí vánoční stromeček, je tady jaro. Uteče pár dní, přestane studeně foukat od severu a jaro je v rozpuku, či se zrovna chystá pukat, nalévají se pupence. Zahradníci a zahrádkáři, chataři a chalupáři čekají jen na to, až přejdou tři zmrzlí, a budou moci nacpat do záhonů i tu nejchoulostivější zeleninu.

Po svatém Jiří, kdy prý ze země vylézají hadi a štíři, i když já ten den nikdy žádného hada ze země vylézat neviděl, má být všude teplo. Většinou není, a tak se musí ještě pár dní počkat. Ale když i moje žena vyndá kaktusy za okno a před verandu a tím oznámí světu, že odteďka bude podle jejího rozhodnutí teplo, musí i hadi ven. Rozpuk jara dělá s ženami divy. Nechtěl bych je tu teď zrovna jmenovat. Třeba jarní úklid, abychom byli alespoň trochu konkrétní, anebo péče o rozmnožování... kytek a zeleniny a podobně, pochopitelně. A tak muži, ale hlavně ženy lezou po zahrádkách, kolem domků i rekreačních objektů po kolenou mezi záhony . A sázejí, dělí, množí, vysévají, okopávají, čistí a zalévají. Sluníčko svítí – někdy. Ale když svítí, tak se občas rozlehne výkřik plný nefalšované hrůzy, neb se narazilo na hada.

Hadů se většinou ženy bojí ještě víc než pavouků a myší. Dokonce i amazonky, které vezmou myš klidně do ruky, blednou a prchají před hadem. Při prchání jsou většinou předstiženy manželem, protože mužský utíká přece jen rychleji, to je dokázáno i na olympiádě. A před hadem se prchá přímo rekordně.

I já se hadů bojím, ačkoliv bych neměl. O hlouposti strachu před hady jsem byl poučen odborníkem. Ale to poučení zůstalo někde nahoře, v oblasti vyšších sfér myšlení, a dolů do nohou se jaksi nedostalo. I když hlava poručí, že se prchat nebude, nohy se stále prchat chystají. Snad tu chybí nějaké spojení odshora dolů a obráceně. Možná to vzniklo tím, že při tom přesvědčování o mírumilovnosti hadů dotyčný zároveň předkládal k prohlédnutí diáky, jak ho taková mrška hadí, někde v Indii, kousla do prstu. A jak předtím, než upadl do kómatu, v němž setrval několik dní, než jej zase přivedli k životu, požádal několik kamarádů, aby nafotili, jak mu ten prstík černá a posléze jak... Radši to ani nebudu popisovat, ale podstatné je, že to přežil a že ten had, pokud si pamatuju nějaká kobra či co, za to prý vlastně ani nemohl. Dotyčný odborník Jiří Haleš se na něj omylem zle podíval anebo tak něco, a tak co měl ten malinkatý hádek dělat? To přece člověk musí pochopit, že se na hodné hady nemá jeden dívat ošklivě a lekat je a vůbec, že?

K setkání s odborníkem evropského formátu došlo, jako vždy, podle přísloví, že Slovan všude bratra má. Začalo to tím, že u sousedovic chalupy utloukli velikého hada. Mně se zdál nejmíň pětimetrový, tak to aspoň ten metr a půl určitě měl. Dodatečně se pak zjistilo, že ten veliký had byl anebo by mohl být užovka Aesculapova, právě ta, co ji mají lékaři ve znaku. Sice podle dr. Ludvíka Součka nemají doktoři ve znaku žádného ušlechtilého hada, ale nějakého červa, ale to zas já bych, být na jejich místě, Součka žaloval. Protože had je sice had, ale takový nějaký nechutný červ? No dovolte?!

Místní pravili, že dříve žila v této lokalitě aeskulapka ve stájích a chlévech na hnojištích, kde kladla vejce, aby se tam v teple vylíhli malí hádci a lovili zmije a myši a chodili na mléko, které jim hospodyně nechávala v misce. Dnes žijí kolem naší chalupy hadi taky. Jedna užovka sídlí na svahu hned nad chalupou a několikrát vyděsila babičku k smrti, když se hřála na můstku nad potokem. Tedy ten had, ne babička. O dvě stě metrů dál, v zanedbaném sádku, kam chodíme na švestky a křemenáče, žije u skupiny bříz velká zmije, která se ráda vyhřívá u šípkového keře. V kamení a trávě kolem chalupy je plno slepýšů, což sice nejsou hadi, ale vypadají tak. A u ostatních chalup je to podobné. Dokonce zde žijí i ty slavné aeskulapky, zvané též užovky stromové.

A tak starosta Milan přivezl kamaráda, což nebyl nikdo jiný než známý herpetolog Haleš. Odborník pro nás uspořádal zajímavou přednášku o hadech a při příležitosti své návštěvy prošel vesnicí a okolím. Ukázal nám, kde všude ti roztomilí tvorečkové žijí, a pojmenoval je. V lese, kde jsem nikdy žádného hada neviděl, nafotografoval, jak véééliká užovka Aeskulapova leze z jednoho kmene smrku na druhý. Hady našel za každým kamenem.

Výsledkem mimo jiné bylo taky to, že se Katka z horního konce vesnice bála jít do vlastní zahrady, protože ta, stejně jako její okolí, je podle Haleše zvlášť dobře zahadována. Když Haleš přišel při své procházce vesnicí k nám, obklopen hordou dětí, vylovil odněkud černou zmiji a vysvětlil mi, že je to normální zmije, jen černě zbarvená. A že je hodná. Na můj naivní dotaz, jak dlouho ji chová, bezelstně odvětil, že ji chytil teď támhle na stráňce u mě nad chalupou. Jak poznal, že je hodná, mi zůstává záhadou. Přesvědčil nás však. Vyhrnul si rukáv od košile a položil si hada na žílu vedoucí od dlaně k loketnímu ohybu. Tam jsou žíly obzvlášť dobře přístupné, čehož využívají i zdravotníci při odběru krve. Vysvětlil nám, jak rád si had pohoví na teple vydávaném krví proudící v ruce – a skutečně. Hlavička zmije, položená na tepně v ohbí lokte, mě fascinovala. Haleš pak předal hada malé Radce s tím, že jí určitě nic neudělá. Tedy ta zmije Radce. Dokumentární fotka je v knize Moji přátelé hadi s poněkud matoucím textem, jako by si Radka dala tu zmiji na ruce sama.

Já jsem svědek, hada jí dal on. Ale fakt je, že poznal, že je to hodná zmije a že nekouše. Vím to, protože jsem si ji taky pochoval. Já, který jsem si hady jako kluk tak ekloval, že jsem nechtěl chodit ani do oddělení plazů v zoo! Odborníci mají podivuhodnou moc. Najednou jsem držel zmiji v holých rukou a cítil, jak je krásně sametová a teplá a příjemná na dotyk. Od té doby se nebojím alespoň slepýšů, a když je najdu, na jaře ještě ztuhlé zimou, odnesu je do bezpečí. Ale zmiji ne, té se vyhnu, já totiž nepoznám, která je hodná.

To sáhnutí na hada, což bych sám, nebýt odborníka, nikdy neudělal, mě změnilo. Málokdy v životě si člověk tak intenzivně uvědomí, co to znamená potkat se se skutečným odborníkem. A moc bych si přál, aby při tom, když se rozhoduje, kdo bude úředně uznán za odborníka, a to v čemkoli, musel dotyčný držet v ruce onu pomyslnou zmiji. To se pak lehce pozná, kdo je odborník podle papírů a kdo skutečný.

Václav Vlk st.