JEN TAK: Dnešní mládež nestojí za nic! (1)

Chaloupky stárnou a krásní. My stárneme a nekrásníme, a tak když se občas sejdeme s přáteli, dojde i na otázku, co bude s našimi chaloupkami, až my tu nebudeme. Někomu je to jedno, jiný spřádá složité plány, co bude, až tu nebude, ale v jednom se všichni shodneme: Dnešní mládež, co bude mít ty chaloupky po nás, v zásadě nestojí za nic! Obléká se šíleně, divně se češe, nemá vůbec žádnou úctu ke starším, jí divný jídla a tak vůbec. Já s tímto názorem souhlasím! „Dnešní mládež“, která nestojí za nic, existuje už nejmíň od dob starých Sumerů. O starých Egypťanech ani nemluvě! Tak proč by se měla zrovna naše „dnešní mládež“ lišit?

Už na stélách, papyrech a hliněných tabulkách je psáno, že „dnešní mládež“ nedosahuje kvalit svých rodičů, a pokud to takhle půjde dál, čert ví, jak to dopadne. Myslím si, že kdyby se zachovalo provázkové, tedy uzlíkové písmo, co ho měli Inkové, tak bychom po jeho přečtení hned měli jasno, že ani incká „dnešní mládež“ taky nestála za moc. Tedy mezi námi, ještě že to uzlíkové písmo zrušili. Nějak mi to není jasné, jak se tím psalo. Třeba takhle: velký uzel – „miluji tě!“, malý utažený uzel – „jsi blbec!“, tři malé uzlíky – „ty mně taky!!“ Zašmodrchaný uzel – nu, podle toho, jak byl zašmodrchaný. A posuzováním významu uzlíků by se zabývali „uzlologové“. Kdyby zašmodrchaný uzel znamenal něco sprostého nebo nezákonného, tak já, muset psát uzlíkovým písmem, při své šikovnosti ze soudů nevyjdu. Nehledě na to, že při své ukecanosti bych na jeden dopis vypotřeboval tři klubka provázků. A kdybych psal tak dlouhé věty, jako píšu teď, tak jsem za chvíli v tom provázku zamotaný jako ryba v síti.

Takže abychom se vrátili k základní premise: „Dnešní mládež“ nestojí za nic. Sumerové a Egypťané i staří Římané měli pravdu. V tom, že „dnešní mládež“ je každou generaci čím dál horší. Takový starý Egypt vydržel skoro tři tisíce let, ale Říše římská už jen slabých 1100, nepočítáme-li Byzanc. Středověk se jen tak mihnul, a byl pryč. Už z toho je to jasné. Mohla za to vždycky tehdejší „dnešní mládež“. Dodnes dělají ti mladí všechno špatně. Dokonce jedí i pro nás naprosto nechutná jídla.

Nejlíp si to ukážeme na praktických příkladech. Třeba tomhle: Kamarádka Madla, co má chloupku kousek nad námi, má dceru. A snachu. Na tom není nic divného, to má kdekdo. I já mám snachu. Co je ovšem zajímavé, všechny tyhle holky – tedy mladé dámy – a jejich ratolesti si velice rády s námi dávají sraz v „mekáčích“ anebo „u Pitharta“ (tak mladí nazývají KFC) a v podobných podnicích. Nepodezírám je, že by to bylo proto, že v určitém okamžiku dojde k trapné otázce placení. To bych si ani nedovolil! Tam se platí předem!

Můj postoj je takový, že antiglobalistické fanatiky bych sice rád nakopl, ale v jednom mají pravdu: „hambáče“ a podobné věci jsou skoro nespolknutelné. Je to mazlavé, blemcavé a vůbec děsné. A opékaná křidýlka – to je jedna z nejneuvěřitelnějších věcí na světě.

Kdo na tahle „křidýlka“ přišel, byl génius a zločinec zároveň. Génius proto, že ho napadlo prodávat za nekřesťanské peníze osmažená kuřecí křidýlka, která se dřív mlela psům do konzerv. A dneska se prodávají, hlavně mládeži, jak na běžícím pásu. No a zločinec je proto, že to prvního nenapadlo mě. Kdyby to nejdřív napadlo mě, bylo by to jen geniální. Křidýlka samá kost, kolem jen smažená kůže a mouka, a ta cena! Jak za kaviár – hodnotíme-li cenu podle množství obsaženého masa. Ovšem křidýlka aspoň mají nějakou chuť oproti hambáčům. To je strašný a nepochopitelný, co do sebe cpe ta dnešní mládež...

To my jsme si pochutnávali na daleko kvalitnějších... tedy... tedy po pravdě řečeno... jaksi kvalitnějších snad ne... spíš jaksi možná... snad ještě... tedy... děsnějších věcech. Ale jak nám chutnaly!

Sejdeme-li se večer na kus řeči, brzy přijde řeč na nějaké jídlo. Na nějaké dobré jídlo. Nevím, čím to je, jestli tou hnusně materialistickou dobou, jak se tak rádo píše v novinách, anebo že by něčím jiným? Je sice pravda, že občas zabrousíme i na to, jaké prášky kdo máme, koho kde píchá a tak. Ale to není rozmluva, to je informace. Každý přece víme, že oproti době, kdy Jan Werich v budovatelské písni pěl, že „ten může to a ten zas tohle“, my dneska už víme, že já nemůžu tajdleto, Pavel támhleto, tenhle nějak blbějc vidí na písmenka a tak vůbec.

Ale skutečná diskuse je o něčem jiném. O tom, co nás zajímá. Dříve jsme my muži hovořili o lásce a sexu (hlavně když u toho nebyly ženský) a autech, ženy hovořily hlavně o dětech a lásce (a sexu, když u toho ne-byli chlapi) a o tom, která je v tom a která není, společně jsme nadávali na bolševiky, ale doba nám to nějak zkazila. O sexu se už tolik nehovoří, sem tam promluvíme o dětech a dětech našich dětí – ta novější auta, mrchy, nemají skoro žádné poruchy, natož aby se dala opravit na cestě před chalupou, a tak se řeč často stočí na jídlo. „Zas už melete o žrádle,“ jak říká Pavlína, a sama ruče přihraje recept na nějaký bezva dlabanec. A když už jsme v té diskusi, zabrousíme na rozdíly mezi dnes a včera a už jsme zase v tom. S Pavlem si u piva notujeme, jak v bijáku Orient v první řadě, vstup za 1 (slovy jednu) Kčs, jsme do sebe ládovali eskymo (cena 0,40 Kčs). Což bylo něco bílého, vodnatého, mraženého v jakoby čokoládovém obalu, a bylo to děsně dobrý!! Pro nás a tehdá. Taky „čokoládová pochoutka s arašídy“, tuším za celé 3,50 Kčs, byla něco! přidávají se do diskuse Milan a Mirek. Pochoutka měla vevnitř buráky, kolem byl nahnědlý margarin s výtažkem ze slupek z čokoládových bobů. A bylo to laciný a sladký a byla toho plná huba.

Ovšem, takovýchto lahůdek bylo povícero.

Pokračování příště

Václav Vlk st

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas