Nejlepší dovolená na chalupě je v srpnu, říká se u nás na horách Krušných. Takže kdo může, bere si již léta dovolenou v tomto horkém měsíci s chladnými rány. Zvyk je železná košile, a tak když jsem jel po těch letech (co jsem si koupil chalupu) zase poprvé na dovolenou k moři, jel jsem taky v srpnu. Prostě proto, že v srpnu musí být nejlepší dovolená, když to říkají všichni, i náš chalupářský starosta Milan.

A Milan taky říkal: „Co u moře? Nejlepší dovolená je na chalupě! To je naprosto jiná dovolená než kdekoli jinde na světě.“ Kdo nikdy neměl chalupu, netuší totiž, co to je, jet na dovolenou a těšit se, jak se budou nahazovat vlastnoručně zdi, kopat a betonovat senkruvna, spravovat střecha či něco podobně atraktivního, co nenabízí žádná cestovní kancelář. Kdyby totiž někdo jiný než chalupář plánoval sám sobě dovolenou, kde se bude od rána do večera pracovat – kopat, sekat, míchat malta, řezat prkna a tahat dříví z lesa –, tedy pokud by se to někdo snažil někomu vnutit jako dovolenou, byl by označen za šílence, v lepším případě za nelidu a vydřiducha. Chalupář, zvlášť zpočátku, když je ještě mladý a plný síly, to miluje.

Jakmile se člověk stane majitelem něčeho, co bude jednou chalupa, začne podobné galeje považovat za normální, a dokonce se na ně, po vzoru vyznavačů orientálních náboženství vyžadujících tělesné trýznění, začne těšit. Aby nemohl o dovolené ani chvíli odpočívat, předem sežene neuvěřitelné množství materiálu, jaké by v dobách socialismu nesehnalo ani nejlepší zásobování středního podniku. A na odvoz dneska občas potřebuje nejen takový ten mrňavý přívěs, co zlotřilí kapitalisti – majitelé velkoprodejen s „potřebami pro pány“ půjčují gratis, abychom toho co nejvíc nakoupili, ale rovnou náklaďák.

Aby nedošlo k mýlce, „potřebami pro pány“ v tomto případě rozumím vrtačky, hřebíky, obkládačky, pytle malty, prkna ohoblovaná či nikoli, vruty, barvy, štětce, lepidla, škrabky, šrouby, brusky, sekačky, kolínka instalatérská a tak podobně.

Majitel chalupy si většinou stanoví takový rozpis práce pro určený čas, že by to uvedlo v úžas i otrlého normovače, který v poklidu přežil všechny mzdové přestavby, včetně návratu prvotního kapitalismu po stu letech. Každému soudnému člověku je jasné, že je nemožné naplánované práce splnit. Jiného mínění je pouze sám majitel objektu. Vybaven potřebným matriálem a nářadím, těše se na vyzkoušení nové přímočaré brusky jak holka na první rande, vyrazí pravý chalupář na dovolenou.

Mluvím ovšem jen o pravém chalupáři, výsledku pozvolného vnitřního vývoje, kdy se z uhrovitého mladíka stane homo sapiens chalupensis, člověk myslící chalupářský, zvláštní to a doposud nepříliš prozkoumaný druh.

Pro vznik pravého chalupáře je nejvhodnější, když mladý muž koupí nějakou zbořeninu, když je ještě skutečně mladý. Je ženatý, jistě, jinak by ho nikdy nenapadlo chalupu kupovat. Mladá paní se už postará, aby ji dostavěl a opravil. Od toho tu ostatně ženy jsou. Získat zříceninu je úplně nejlepší, i když dnes stále těžší. Hotová koupená nebo zděděná chalupa, to není pro mužského ono. Pravdu má ono známé přísloví, že každý muž se má snažit zplodit syna, zasadit strom a postavit dům. To v každém z nás je. Stejně jako to, že hotové a jinou ženskou vybudované hnízdo není pro správnou ženu nic, čím by se nadchla. Každá raději buduje to svoje a pěkně zgruntu.

A jak jsem zjistil podle sebe i přátel, nic nenahradí kouzlo zbořeniny, která se musí chránit téměř vlastním tělem proti buldozerům, které ji jedou, jako stavbu urážející obecný vkus a ohrožující bezpečnost, srovnat se zemí. (Samozřejmě že v té době jsou oba – on i ona – mladí!)

Zpočátku se bydlí v místnosti, která nemá okna a na noc se dveře zapřou koštětem. Kde by tyhle dveře vzaly zámek. Pyšný majitel trosek s malým „t“ ukládá večer dítě do necek, které suplují postýlku, a v noci pozoruje dírami ve stropě a ve střeše hvězdy a sní o tom, jak si udělá krb a saunu a kolem chalupy bude anglický trávník. A pracuje každý den, protože mu ještě není třicet, do půl druhé do rána, a když si jde lehnout, jeho žena zjistí, že se mu vlastně ještě tak moc spát nechce.

Ráno vyskočí a oblékne montérky, nasnídá se vsedě na kameni a jde stavět zdi. Nádobí se myje v potoce, pytle s cementem se vozí v kufru a na zadních sedadlech ojetého auta, na které přidali rodiče. Ke kamarádům na flám do vedlejší chalupy se vyrazí v jedenáct, tedy ve 23.00, a vrací se ráno v pět, aby se v osm ruče vyskočilo a pustilo se do díla. V těch letech vydrží člověk celý den pracovat a večer laškovat, což pak sám za dalších dvacet let nechápe.

A tak stavíme a budujeme, a najednou se překulí třicet a čtyřicet a začne píchat v zádech a po obědě se začnou zavírat oči, a stále se jezdí na chalupu, kde už je trávník, sice ne anglický, ale stojí na něm dokonce i slunečník. Jenom práce, práce stále neubývá. Ale nám to vlastně nevadí.

Ovšem přece jenom... Přece jenom do dobrovolného chalupářského bláznovství občas pronikne paprsek poznání ze světa, který je jiný.

To jsme jeli jednou takhle s kamarádem chalupářem o dovolené z nákupu materiálu z Ostrova. Úzká asfaltka se točila kolem řeky, slunné letní odpoledne, bílá oblaka a před námi kolona kombajnů. Probíhal zrovna, jak říkávali soudruzi „boj o zrno“.

Za sebou jsme táhli na vleku obligátní chalupářský náklad: vápno, trubky, cement. Pomalu se couráme za kombajny, které nejde předjet. Skoro klimbáme, krajina dýchá teplem, zařazena „dvojka“. Řeka se zrcadlí.

Pojednou přítel procitne a ožije. Zaostří zrak do gabrioletu , který se šourá před námi.

„Vidíš ho?“ zařve a ukazuje na muže stejně mírně ojetého jako jeho automobil, který sedí za volantem. Dotyčný se jednou rukou drží volantu, druhou má položenou na ramenou blondýnky, která se něžně opírá hlavou o jeho rámě.

„Vidíš ho?!“ nepřestává halekat kamarád. „To je dovolená, rozumíš, tohle je dovolená,“ lká a divým zrakem sleduje dívčí profil. „Tak se to má dělat!“ křičí jako utržený ze řetězu. „Ne jako my, pytle, cement, cihly, prkna. My jsme pitomííííí!!“ zakončí zaúpěním.

Naštěstí kombajny zahnuly na polní cestu, kolona se hnula a bourák s blondýnkou zmizel. Přidal jsem a silnice začala šplhat do kopců k našim chaloupkám. Dojeli jsme na místo, natočili si pivo ze sudu v potoce, kde jsme ho měli uložené, dokud u nás nebyla vlastní hospoda, a čekali, až nám děvčata donesou kávu. Přítel spláchl vedro a prach cesty, rozhlédl se kolem a najednou prohlásil:

„Vidíš ten výhled do kraje? Ta pohoda? Ten klid? Ta krása?“ Ukazoval rukou kolem sebe, přehlížeje jaksi takové maličkosti, jako že sedíme na obráceném kolečku od malty, vedle nás je hromada písku, stará prkna z podlahy a krumpáče a lopaty. V našich očích je kolem ráj. Vidíme věci jinak. A většinu z nás už to nikdy nepřejde.

To se pozná, když po letech zase vyrazíme k moři. Jako abychom si o téhle dovolené něco užili. Dorazíme do tepla na jih, cikády tento, já vlastně nevím, jak se řekne, co dělají cikády, prostě vydávají libozvučný kravál, kolem rostou olivy a provázek od stanu je uvázán za fíkovník. Slunce pere do země i do nás jako perlík do kovadliny, voda, pokud je, chutná po vápenci a kafe je z ní otřesné, zato vychlazené minerálky a pak hlavně vychlazený koňak jsou bezkonkurenční. A taky víno, kterého je hrozen do kila, jako dvě rajská, a meloun váží dvanáct kil a chutná jako ambrózie.

Ve stínu je čtyřicet nad nulou. Kemp, ve kterém je devadesát procent Čechů, odpočívá v poledním žáru. Na kameni ve stínu oddychuje ještěrka. I jí je vedro. Najednou se do tetelivého vedra ozve mužský hlas:

„Už se těším, až dojedem domů. Rozhlídnu se v práci, a protože mám ještě dva dny dovolený, tak ve středu odpoledne padám na chalupu. Ten chládek! Moje zlatá postýlka! A když budem mít štěstí, třeba bude i pršet. To bude balada!“

Chalupáři a chataři jsou prostě nenapravitelní. Poznalo se to podle toho, že se z několika míst ozvalo: „Joj, joj, že já trouba jsem si nenechal taky aspoň pár dní! Ten chládek v lese! A taky potřebuju dostavět tu zídku! A po ránu bude rosa! Joj!“

Se zasněnými zraky jsme se pak kolektivně odebrali alespoň trochu se osvěžit do šestadvacet stupňů Celsia „chladného“ Jaderského moře.

Václav Vlk st