29.3.2024 | Svátek má Taťána


JEN TAK: Čerimója ta je „moja“ (1 )

25.8.2022

Tohle pečivo je něco mezi pudinkem a dortem a mělo by být uvnitř vláčné a hladké. Když ho dopečete, necháte ho asi pět minut vydechnout a pokud není určeno k přímé konzumaci, přenesete do vzduchotěsné krabice... he, he, co to žvaním, stejně to zhltnete najednou.“ (Terry Prachett: Kuchařka stařenky Oggové)

Na světě je strašně moc věcí k jídlu, které jsou báječné a které jeden vůbec, ale vůbec nezná. Třeba takové...

Ale od začátku. To jsme ráno vyjeli z Almería, města dole na jihu Španělska, dolů po pobřeží na Málagu. Ve jménu toho města je fakt dlouhé „á“, je to tedy Málaga a ne Malaga, jak se píše na českých mapách. Pobřeží Andalusie je krásné, ale je všude kolem patrno, proto se tomu dneska říká Andalucia Costa del Sol (pobřeží Slunce), jelikož tahle španělská provincie byla dlouho muslimským územím, o čemž jsme se přesvědčili zastávkou v městě Mojácar, které bylo dlouho poslední baštou muslimů ve Španělsku. Je to vysoký kopec s rozhledem na moře a silným pramenem pitné vody, která zde nahoře teče, pokud lidská paměť sahá, už od prvních civilizací. Dneska je město opět okupováno – tentokrát anglickými penzisty.

Kus před Málagou u města jménem Motril jsme prudce zahnuli nahoru do průsmyku mezi kopce, abychom zmátli nepřítele. Totiž, co to kecám! Abychom dojeli do Granady po silnici vedoucí údolím pod Sierra Nevadou. Tedy Sněžnými horami.

Pohled na modré moře vystřídal pohled na hnědé hory se zelení pouze dole v údolích. Silnice se romanticky vinula, vládla pohoda, když tu Andrés najednou zařval nějaké podivné slovo, zahnul prudce doprava na plácek mimo silnici, takový ten, co se na něm všude na světě prodávají, jak říkali souzi „zemědělské přebytky“ a vyřítil se z auta ven.

Cosi přitom vykřikoval a pádil k stánkaři... No, pádil!? Ve Španělsku a na jihu?! No. Takový jen trošičku zrychlený krok to byl. To je v tomhle kraji ovšem skoro úprk! Prodavač vypadal jako vnuk Alibaby a čtyřiceti loupežníků. Tam dole na dohled od Afriky je to všude totiž samý domorodý španělský Arab. Pardon, potomek maurského obyvatelstva.

Zatímco Andrés se bratřil s pouličním prodavačem, jeho žena Anita se tvářila. Který muž je ženatý víc než týden, tomu nemusím vysvětlovat, co to znamená, že se tvářila. Bylo vidět, že hluboce, ale skutečně hluboce nesouhlasí s počínáním svého manžela.

Rozradostněný Andrés cosi dojednal a pak se vrátil k autu a nesl v rukách velkou lísku. Takovou na ovoce nebo zeleninu a hrdě nám ji ukazoval.

„Koupil jsem čerimoja,“ jásal, „celou bedýnku a jsou akorát, než dojedeme do Madridu za pár dní, tak všechny dozrajou.“

„A co budeme dělat s těma, co dozrajou teď?“ chtěla vědět Anita.

„No coby, ty po cestě sníme,“ jásal Andres.

„Po cestě? Jo? Zralou čerimoju, jo?“ děla manželka.

Nechápali jsme, co je to čerimoja a co je na ní špatnýho. Pak jsme se podívali na seřazené plody „cherimoya“ (jak se to správně píše) a nechápali jsme, že se to vůbec může jíst.

Dneska už se dá občas sehnat cherimoya i u nás, ale tehdy to vypadalo jako něco neuvěřitelného. A rozhodně ne jako jídlo. V lísce ležely nějaké podivné, dosti velké hrušky, celé zelené a na pohled značně eklhaft. Pokryté byly šedozelenou šlupkou, tedy spíš kůrou... jak bych to jen řekl... Představovali jste si někdy, jakou kůži by mohl mít pohádkový drak? Jo? No, tak nějakou takovou by skutečně mohl mít. Vnější obal cherimoji je zelený. To by nebylo zase až tak divné, okurka je taky zelená. Zelí taky a některá jablka jakbysmet. Ale ona ta slupka vypadá jako šupinatá dračí kůže. Jsou na ní od shora, od šťopky, takové jako šupiny, vystupující jako třeba šupiny ryb, ale masité a kožnaté a vůbec...

Tohle já jíst nebudu!

Odpoledne jsme v Granadě proto dostali přednášku o čerimojách. Seděli jsme přitom v restauraci La Cabina ve staré granadské arabské čtvrti Albaicín na náměstí San Miguel, vedle kostela San Miguel a pili jsme pivo San Miguel.

Andrés zavelel po španělském zvyku nejdřív se naobědvat a pak, když zbude čas, po těch dvou až třech hodinách španělského oběda, přijde na řadu prohlídka Alhambry. Mezitím nám objasní vše o cherimoyas. O Alhambře si všechno přečteme zítra v bedekru. Alhambra není tak zajímavá, jako cherimojas. Podle Andrése.

vlk

To, že se čerimoja česky jmenuje „láhevník čerimoja“, nás nechalo chladnými. I tvrzení, že se mu říká „drahokam Inků“. Já nevím, jak vy, ale podle mě byli Inkové pěkná banda vrahounů. A říká se prý také, že kdo jednou ochutná čerimoju, vždycky bude toužit opatřit si další a další a další... Sakra, aby to nebylo něco jako ňáká droga!

Není. Ale nebezpečný pokrm to je. Je totiž, když je zralý, děsně kalorickej a bohužel taky dobrej. Škoda jen, že světoví „managéři“ našich super a hyper marketů ještě nepochopili, že když se dá na pulty něco novýho, nějaké nové ovoce třeba, že by bylo dobře k tomu taky lehce napsat návod, co s tím. Pokoušet se sníst nezralou čerimoju je asi něco podobného jako pokoušet se jíst zelené jahody.

Aby byly cherimoyas akorát, tak to se musí počkat několik dní a nechat zelené šišky při pokojové teplotě „dojít“. Až je čerimoja na ohmat měkká, ale ještě ne úplně blemcavá. Pak se rozřízne ostrým nožem na dvě půlky a objeví se bílá až světle máslová dužina. Na pohled něco mezi krémovým domácím jogurtem a slaďoučkým pudinkem. Chutná naprosto jinak než jiné subtropické ovoce. Ovšem bááááječně!

Jí se malou lžičkou tak, že se dužina vykrajuje. V ní jsou velká černá jadýrka podobná jadýrkám v melounu, ale asi tak třikrát větší. Jadýrka nejíme.

Konsumujeme-li čerimoju ve skutečné neturistické španělské restauraci, jak oni říkají„v baru“, pliveme jadýrka na zem. Tam je to tak zvykem. Ony se tam ty černý jadýrka ladně promísí s peckami z oliv, vajgly z cigaret, zmačkanými účtenkami a tak, co tam kdo z hostů hodí. Jednou za hodinu přijde obsluha s velikým smetákem a podlahu smete, aby se zákazníci nebrodili v tom čurbesu po kolena.

A protože v každé slušné španělské restauraci (s výjimkou těch pro turisty) když si dva lidi (ba i jen jeden!) dají decku vina tinta, dávají k ní hostům zdarma „tapas“, což je mistička s olivami, cibulkami, někdy rybičkami, je pořád co zakusovat. A plivat na zem. Takže s čerimojou a pliváním jejích pecek na zem tak nějak zapadnete do kolektivu.

Pokračování.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.

vlk