JEN TAK: Bonaparte a myš (2)

Místní zapáchající opilec nás prostě rušil. A to hodně. V hospodě se totiž, jak se mylně domnívají abstinenti, jen tak nesedí a nelemtá pivo. V hospodě si muži vyměňují myšlénky a hluboce rozmýšlejí o světě a životě. Projednávají se například otázky, proč je matikář takový debil, vede se dlouhá debata o tom, jestli si Jarda zlomil na kole levou, anebo pravou ruku, konstatuje se, že „vláda je vůl“, projedná se vzhled a kvalita motorových vozidel, prodiskutuje se, zda se podvazkový pás rozepíná, anebo stahuje (v té době se ještě nosily podvazkové pásy), na kteréžto téma se rozproudí dlouhá a bohatá diskuse, prokládaná smyšlenými a zaslechnutými případy z praxe. Prodiskutuje se neúnosný stav pražské dopravy a probere se zásadní otázka, proč se s námi chce většina holek „kamarádit“, když my už máme kamarádů dost, třeba ty, co jsou tady kolem stolu, a o žádné další už nestojíme, ale stojíme přece o něco úplně jiného, o takový ten vyšší vztah a hlavně takový ten kontakt přímo osobní, co nejtěsnější, úplně bez zábran... Což, jak se zdá, ty dívky z naprosto nepochopitelných důvodů vůbec nechápou...

Pochopitelně, když chceme takováto témata projednávat, Opilec nám vadí. Je moc starej, takže nám nemůže rozumět, tedy naší intelektuální rozmluvě, a je opilej. Nebyli jsme si ve svých náctinách jistí, co je horší, ale jedno jisté bylo: je třeba se ho zbavit. Prostě zařídit, aby si furt nesedal k našemu stolu. Za tím účelem bylo ovšem nutné ukout plán. A plány, jak známo, se kují a uskutečňují nejlépe tehdy, když jsou ještě žhavé.

Nečekali jsme dlouho. Ten večer jsme táhli pomalu Nerudovkou nahoru k Bonapartovi, bylo zimně lezavo, smrdící uhelný kouř z malostranských komínů vytvářel spolu s opadanými omítkami a staženými prorezlými roletami zrušených krámů zvláštní atmosféru, kterou by si Edgar Wallace nebo autor Jámy a kyvadla jistě vychutnali. Plynové lampy na kluzkém chodníku vytvářely malé ostrůvky světla, v zaparkovaných vnitráckých škodovkách 1202 seděli muži v kloboucích a postarší kurvy se krčily v zádveří, aby na ně tolik netáhlo.

Dodneška se divím, že nás ti fízlové nikdy nesebrali, když jsme se tak plížili nahoru, protože jsme se tvářili jak Rinaldino, vůdce loupežníků, a jeho parta. Prosklené dveře zakouřené hospůdky jsme rozrazili a nahrnuli se ke stolu, strategicky umístěnému pod cedulí, že „mladistvým a podnapilým nenaléváme“. Zdvižená ruka se vztyčenými prsty signalizovala hostinskému, kolik piv že má donést, a když půllitry přistály na našem stole, dali jsme si první žejdlík, abychom zchladili žízeň.

Jak bylo zahrnuto do plánu, netrvalo dlouho a bratření chtivý Opilec si přinesl židli a posadil se k našemu stolu. Při jeho prvních bublavých slovech jsme předstírali nezájem, nicméně jsme byli napnutí jako kšandy. Bylo nutno zajistit, aby akce proběhla, dřív než Opilcova hlava padne na stůl. S Pavlem jsme proto „dali“ s Opilcem „řeč“, což mu ani nebylo divné, protože tomuhle typu opilců není divné nic.

Seděli jsme u stolu ve svetrech a bundách, v lokále byla spíš zima a kvůli oblakům kouře z partyzánek, lip i luxusních globusek tu nebylo téměř vidět. Žárovky u stropu vydávaly jen matné nažloutlé světlo. V tom hospodském šeru Mirek, oblečený do ručně štrikovaného vytahaného svetru a sedící takticky naproti Opilci, náhle natáhl pravou ruku na stůl a poplácal se po hrudi. Chvíli se nedělo nic, ale pak z rukávu vedle zápěstí vykoukla malá hlavička. Hlavička bílé myšky. Tedy laboratorního „Myše“. Mirek aspoň tvrdil, že je to „on“. Myš byl Mirkův kamarád a byl úplně ochočený, takže klidně vydržel i delší transport pod svetrem v kapse košile.

Všichni jsme trochu ztuhli a čekali, co na to Opilec. Opilec nic. Houpal se na židli, mával rukama a vedl nesrozumitelné opilecké řeči. Myš popoběhl po stole a vtom si jej Opilec všiml. Strnul. Upřel na Myše oči a zbledl. Nevím, jestli se nám to nezdálo, ale měli jsme pocit, jako by jeho „odér“ dokonce na chvíli zesílil.

Zhoupl se na židli dopředu a třeštil oči na Myše.

„Haa! Hee... úúúúú,“ vydralo se z něj.

Dělali jsme, že nic nevidíme. Opilec natáhl ruku dopředu a zachraptěl: „Myš!“

Nereagovali jsme. „Myyyšššš,“ zasípal hlasitěji a začal funět. Z naší strany zase žádná odezva.

„MYYŠŠ!“ zaječel opilec nahlas a zhoupl se dozadu, čímž se i s židlí svalil na záda a nohy mu vyletěly nahoru.

„Myš! Myš!“ ječel chvíli s nohama nahoře, pak se převalil na bok, postavil se na nohy a zacloumal s chlapem sedícím vedle u stolu.

Ten se v klidu obrátil, podíval se na bílou myš na stole a řekl: „No a?“ a dodal: „Kde ji vidíš?“ protože lidi jsou zlomyslní.

Až prozatím byl průběh akce, která měla za úkol vystrnadit Opilce od našeho stolu, sice poněkud prudší, leč stále předvídatelný. To se však mělo rychle změnit. V koutě hospody pravidelně sedávala mezi chlapy jakási ženština neurčitého věku, s níž jsme ve svých plánech nepočítali. Pajdavá stará bába, jak jsme ji hodnotili, najednou zbystřila zrak, z usoplené kabelky vylovila brejle, nasadila si je na nos a vysokým ječákem zařvala: „Míííííííšššš!“ Fakt to křičela s měkkým „í“.

Jak řvala, neuvěřitelně rychle se vyšplhala nejprve na židli a pak na stůl a za stálého jekotu „Mííííššš!“ se sehnula, aby si – jak si všichni s hrůzou uvědomili – podle vzoru z němých filmů z dob svého mládí vyhrnula sukni.

„Boženo!“ zařval v tu chvíli hostinský. „Nech tu sukni na pokoji a slez z toho stolu!“ A hnal se k ní. Po cestě hulákal: „Ježišikriste, jestli vona si tu sukni zvedne...?!?“ kterážto představa se zřejmě i spolusedícím u stolu zdála tak strašlivá, že se vrhli po spodním okraji Boženiny sukně a pevně se jej zachytili, aby zabránili nejhoršímu.

Pokračování příště

Václav Vlk st.

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas