Chlapi se po práciu nás tak nějak majísejít večer v hospodě na pivu. A v hospodě se mají vést mužské řeči. O tom, kdo co umí, o ženských co jsme poznali a jací jsme byli za mlada jonáci.

Na stůl kleply půllitry piva, co Milan natočil. A Pšenda povídá: „To my v Sokolově... A my čekáme, co bude vyprávět. Vyprávět, poslouchat, tak je to správně. Tak to má v pátek v každé pořádné hospodě, co jich je na světě, být. I v té naší chalupářské.

S Pavlem a Honzou jsme se předtím zasnili nad vzpomínkami na doby, kdy jsme neměli chalupy, ale sedávali jsme U Napolenona Bonaparte a U Krále Brabantského, v karlínském „Hamburku“... A kdy jsme si mysleli, že život končí v pětadvaceti. Jako tenkrát v restauraci „U Bonaparta“.

Opilec je v zásadě osoba protivná a nevítaná. Hlavně v případě, kdy jde o cizího opilce! A vůbec nejhroznější je cizí opilec, který se netrefil do správného „časoprostoru“. Tím nemyslím nic scifistického, tím myslím, že dotyčný opilec je v jiném místě, než jej očekáváte, anebo jen v jiné časové fázi než jeho okolí. Prostě je opilej jinak a jindy a jinde než vy a vaši kamarádi. Z toho lze usoudit, že nejde zrovna o případ, že by se někdo dneska zjevil na svatbě neteře vaší pratety v oblečení z doby Karla IV. a staročeštinou se pídil po Buškovi z Velhartic, s nímž by se posléze „vpil“ do vína, které prý, tak jako český lid, zpočátku trpkým zdá se, postupem doby však i k němu přivineš ret.

Nu, do vína jménem Bušek z Velhartic, které jsme pili za našeho mládí, se nedalo vpít, tím se dalo jen rychle ožrat. A to tak, jak v napjatých a dramatických okamžicích říkával na chalupářských večírcích kamarád Adolf: „Vožerem se, až nám slezou nehty!“

Vzhledem k tomu, že jsme tehdy pili převážně Pražský výběr, Vinohradské a již zmiňovaného Buška, k dosažení takovéhoto výsledku nebylo zapotřebí přílišné námahy. Občas nám spíš slezl jazyk než nehty, ale kdybychom si v těch hrůzách máchali ruce, asi by i na ty nehty došlo.

Ovšem nejen alkoholem a jinými povzbuzovadly je sváděn a poután mladý člověk. Na což ve stáří za dlouhých večerů v kruhu kamarádů v chalupářské hospůdce vzpomíná.

Normální, normálně rostlý mladý chlap přemýšlí od určitého věku, a ještě dlouho potom, někdy i nad hrobem, o holkách. A aby to nebylo tak fádní, tak chvíli okukuje přítomné dívky a dámy, načež si nakonec vzpomene na nějaký pěkný ženský. Nejlíp je tento stav popsán v příběhu o tom, jak jednou z protialkoholické léčebny propouštěli mladého, pravděpodobně vyléčeného alkoholika. Pan profesor před ním otevřel láhev piva a šup, vylil pivo do výlevky.

„Na co myslíte?!“ zaútočil na mladíka.

„Prosím, na soulož,“ odvětil chovanec.

Vypadá to nadějně, pomyslel si profesor a vzal panáka vodky a šup s ním do výlevky.

„A na co myslíte teď?!“ znovu vyrazil k útoku.

„Prosím, zase na soulož.“

To už bylo lékaři divné, ale rozhodl se zkoušku vystupňovat. Vzal otevřenou láhev vodky, pomalu ji lil do výlevky a přitom zařval:

„A teď rychle! Na co myslíte?!?!“

„Prosím, já... já... na soulož.“

„Hergot, chlape, jak je to možný?“ diví se lékař.

„Dyž prosím já na nic jinýho nemyslim...“

V praxi je nutno, i u mužů mladých, už kvůli tomu, aby nezašli na úplné vyčerpání organismu, myslet občas taky na něco jiného.

Za tím účelem v době, kdy mladí muži nejsou právě na lovu krásných dívek, sdružují se do part. Asi tak jako mladí jeleni, mladí sloni a vůbec jiní mladí samci, co ještě nemají „nárok“. Tlupy takových mladíků pak podnikají společné výlety a pořádají společné zábavy, mezi které patří například vytrhávání stromků, kopání do popelnic a vůbec všeho možného a hlasité řvaní. Tak podobně to činí mladí samci na celém světě. Mladí mužové navíc společně navštěvují různá společenská zařízení.

S kamarádem Pavlem, co máme chaloupky dodneška hned vedle sebe, jsme v mládí spolu s dalšími přáteli – například s Janem, který jezdí za námi do stejné rekreační vesnice k svému švagrovi, jenž jest též naším kamarádem z mládí – činili totéž a taktéž na to společně vzpomínáme. Například jak jsme spolu navštěvovali divadelní představení, která jsme sami organizovali, ba v nich dokonce i účinkovali, s jinými přáteli pak pořádali výlety na parníku s hudbou (a dívkami) či navštěvovali taneční i jiná kulturní soaré v Redutě, Karkulce, U Šuterů, v kavárně Slavie, Malostranskou besedu ne-vyjímaje a vůbec. Všude se tam tak různě vyskytovaly holky. Houfy holek. Kvůli nim se to taky vlastně většinou pořádalo (ale pochopitelně rovněž kvůli kulturnímu vyžití, že ano?!).

Jenže co je moc, to je moc. A tak jsme občas, pouze v pánské sestavě, zavítali i do malostranských hospůdek, z čehož je vidět, jak už jsme tehdy byli kulturní. Přímo následovníci Nerudy, Vrchlického, Podskalského a jiných význačných umělců.

Hospoda U Bonaparta nahoře v Nerudovce byla vybavená starými historickými židlemi a stoly, snad opravdu z dob Jana Nerudy, zašlými obrázky na stěnách, smradlavými hajzlíky a poměrně stabilním osazenstvem. Jedním z nich byl místní neodbytný a po „sbratření“ toužící Opilec. Jakmile jsme zasedli ke stolu a vypili pár piv, vždycky se odkudsi z kouta vynořil zmíněný, mírně již zapáchající Opilec a bez dovolení si k nám přisedl. Ani moc nekomunikoval, jen tak hučel. Nakláněl se na židli dopředu a dozadu, cosi brumlal a nakonec většinou upadl hlavou na stůl a usnul, jak to výstižně nazval Jiří Grossmann, „zdravým spánkem opilce“. Což nám dost vadilo. Vystrnadění Opilcovo se však jevilo jako věc nesnadná. Ostatní hosté byli rádi, že se ho zbavili, hostinský si cenil víc štamgastů, kteří byli v hospodě každý den, než nějaké nespolehlivé mládeže, která se třeba celý měsíc neukázala, a tak se k ničemu neměl. Chlap nám lezl na nervy čím dál víc. Vzdát jsme se nemohli. Už kvůli tomu, že tehdy měli u Bonaparta znamenité pivo a ceny zavedl bolševik všude stejné. Pařit v krásným starým lokále, anebo v hospodě Na Růžku vyšlo na stejný peníz. Jo, a i ty hajzlíky smrděly všude stejně.

Pokračování příště

Václav Vlk st.