Život nám uštědřuje všelijaké rány. A také zatajuje mnohé rozkoše. Obojí, ty rány i rozkoše nemají valného významu, dokud jsou nepoznané. Malé dítě tuto věc pochopí například, když prvně spadne do kopřiv anebo naopak, když prvně zblajzne rakvičku se šlehačkou.

I mě život připravil nebo se snažil připravit o mnohé rozkoše. Například jsem dlouho nevěděl, co je to biftek. Tedy věděl jsem, „co“ to je, ale nevěděl jsem, „jaký“ to je. Jak to chutná. Když je něco skutečně biftek.

Předem je nutno říci, že je-li u slova „biftek“ jakákoliv další přípona, jedná se zpravidla o karbanátek. Anebo o něco podobného, ale ne o skutečný biftek. Takže objevíme-li na jídelním lístku „Beef Stroganoff“, je to v pořádku, pokud je tam napsáno „biftek Stroganov“ prcháme pryč.

Ovšem k pokrmu „Beef Stroganoff“ si pamatuji jednu starší historku. To kdysi, někdy v sedmdesátých letech psal, myslím, že americký dopisovatel nějakého deníku reportáž z Francie. Ze svůdné a frivolní Francie. Z Francie, kde se tančil v Moulin Rouge kankán v představení s heslem: „100 krásných tanečnic – 50 výpravných kostýmů!!!“ – a na ulicích se prodávaly hanbaté časopisy. Což jinde nebylo.

Reportér, stejně jako já, zjistil, že se ty hanbaté časopisy sice prodávaly, ale pevně zabalené v igelitu, takže dokud člověk nekoupil, nevěděl, co je vevnitř. A to je dost problém, jak usoudil reportér. A koneckonců i já. Takže ani jeden z nás nekoupil. Hanbatý časopis. Reportér nedostal lístky do Moulin Rouge, já na ně neměl, a tak jsme si moc neužili.

Reportáž z hříšné Paříže ukončil dopisovatel následujícím líčením:

„Na jednu perverzitu jsem však narazil. Usedl jsem jedno dopoledne ve francouzské restauraci a popíjel lehké rouge, když tu si kousek ode mne sedla stříbrovlasá stařenka, kterou oslovovali paní baronko. Objednala si k obědu „Beef Stroganoff“. Když jí ho přinesli, vytáhla z kabelky příruční miniaturní mlýnek na maso, přitáhla ho šroubem ke stolu, nenápadně vyplivla umělý chrup do kapesníku, z omáčky vylovila kousky hovězího, namlela zpátky do talíře a snědla to všechno lžicí.“

Tolik světový reportér. Jen dodal, že to byla jediná perverzita, kterou v Paříži na vlastní oči viděl. Co se mě týče, nic skutečně zvrhlého jsem neviděl. Škoda.

Ale pryč od nemravností k jídlu! Coby malé dítě, když na bifteky bylo, jsem je nesměl. Byl jsem malý. A když jsem povyrostl, už na ně nebylo. Ovšem každý normální mužský CHCE KUS MASA! A biftek je MASO!

Náš nevlastní otec Josef to řešil po svém. Koupilo se nějaké hovězí, nařezalo na tenké plátky, silně naklepalo, ale hodně silně, osolilo a opepřilo. Nechalo trochu odpočinout. Mezitím se na pánvičce rozehřál tuk, nakrájela se cibule na plátky a ve správném okamžiku se hodně naklepané plátky masa na krátký okamžik hodily na pánev. Rychle osmažit po jedné straně, ještě rychleji po druhé, ven s nimi, v horkém omastku trochu osmahnout plátky cibule, té raději více, šup s tím na teplý talíř, chleba s hořčicí a okurky k tomu a bylo to báječné! Doma jsme tomu říkali „rychlíky“.

A bylo to lepší, než když jsem si pak někde, když už jsem navštěvoval restaurace, dal z rozežranosti to, co bylo na jídelním lístku označeno jako „biftek“.

Nejstrašnější příklad takzvaného bifteku jsem utrpěl v té nejlepší společnosti. Vážený Graf von der Schulenburg , potomek onoho maršála a zachránce Korfu před Turky , nás přijel krátce po převratu navštívit do Prahy. Do naší firmy. Že se pohovoří o byznysu. A když už bude v té Praze, ubytuje se někde nóbl a dáme si tam bezva večeři. Tehdejší hotel Fórum znali nejlépe různí komunističtí a jiní progresivní potentáti z celého světa, neboť stojí proti takzvanému PAKULu. Pražskému sjezdovému paláci. Co si nechali vystavět komunisti. Dodneška nikdo neví, co s tím barákem.

Poradil-li milému von Schulenburgovi nějaký sjednocený východní Němec nevím, ale to byl nápad! K večeři měl být údajně biftek z argentinského masa. Na velikých talířích nám každému donesli cosi, co zdálky vypadalo jako briketa a zblízka i tak chutnalo. Zblajzli jsme brambory a chudák von Schulenburg nám z rozčilení vyprávěl, jak jeho žena dělá voňavky, které pak věnuje nějakým dámám, jako paní Bushové (starší) anebo Clintonové. Úplně zblblí jsme chvíli jen tak plácali a pak jsme každý dostal flakónek i s kopií dopisu, že ony dámy mají radost, že dostaly voňavku, a raději jsem si dali příště rande na „Kurfürsterdammu“ v Berlíně, v jedné makedonské restauraci, kde dělají skutečné bifteky z argentinského hovězího.

Přítel Andres nesl ztrátu večeře s argentinským biftekem těžce. Takže jsme se dohodli, že příště půjdeme do skutečné argentinské restaurace.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.