4.10.2022 | Svátek má František


JEN TAK – Balada o „volském oku“ a vlašském salátku s rohlíčkem (2)

6.9.2022

Vzpomínám na smažená vajíčka, po očku sleduji frontu v bufáči a vychutnávám si to. Dojídám vlašský salátek, takový ten s majonézou, kousky salámu jsou v něm a různé tajuplné věci, ani snad nemusím všechny osobně poznat, snad na kousky nakrájená vajíčka, taky trochu zeleninky, a je mírně navinulý, ten salátek, a na lžičku si nahrnuji rohlíkem tu jeho hmotu a mlsám. Fronta mezitím prořídla, nastal čas setkání s lékařem.

Vytřel jsem francouzský salát kouskem rohlíku, přece tady ty hodnoty nenechám, lžička všechno nevybere, dopil českýho turka a odolal dalšímu vábení. Nekoupil jsem si totiž to ruský vejce, které na mne lákavě celou dobu šilhalo z vitríny, pokryté tak jistě nezdravou, a tudíž evidentně nesmírně chutnou majonézou, takovou tou správně mírně oschlou, že až srdce usedalo. Zvítězil jsem nad svými pudy!!! A vydal jsem se k doktorovi – lékaři.

Ještě naposledy jsem však pohledem zalétl na horní plato bufetového šteláře, kde si hověly narovnané chlebíčky se šunkou a cikánskou a... Áááááá SAKRA ozdobené tou přímo necudně vyzývavou půlkou vajíčka, politou majonézkou a ozdobenou laškovnou snítkou petrželky. Uúááááá, prchám směr čekárna.

V duchu jsem věnoval krátkou vzpomínku kamarádce Věrce, řeznici povoláním i duší a dal jí za pravdu, když říkala, že vůbec nejlepší jsou chlebíčky až druhej den po mejdanu, když jsou takový trochu oschlý a mírně ovadlý a na konec že je nejlepší takový to okoralý...

Zatracený doktoři, oni si ty diety na nás vymysleli schválně!

A sami, se cpou... no, podle fronty v bufetu slovutné nemocnice tím, co nám zakazují. Jako ta docentka. Kde jí a jejím volským okům je konec?!

Stoupám po schodech, výtahem jsem pohrdl, ty dvě patra vyjdu, a přemýšlím o životě. Když vyjdu na první odpočívadlo, tak si maličko odpočinu. Je to odpočívadlo, tak odpočívám, co je vám na tom divnýho, he?! Kdyby se ta plošinka mezi patry nazývala běhadlo, možná bych běžel. Tedy to asi ne. Ale kdyby se to jmenovalo lehadlo, možná že bych nepohrdl.

Jak na odpočívadle odpočívám, jde kolem sestřička. Mladá. Většina sestřiček je mladých. Jsou tam jistě ve většině nemocnic i nějaké starší, ale ty mladé většinou převažují. Snad to mají doktorské odbory v kolektivní smlouvě nebo co, aby se kolem lékařů motaly mladý sestřičky. Ani se nedivím. Pacienti nejsou žádní krasavci, značná část jich je něco mezi důchodem a smrtí. Tak si musí nějak zlepšit pracovní prostředí a duševní rovnováhu. Aby měli sílu se na nás koukat, když se svlíkneme a ukazujeme ji ty naše všechny ošklivosti. Co nás bolí a píchá.

Já bych tohle lékařským odborům docela schvaloval, takovýhle požadavek.

Už, jak jsem říkal, kvůli tomu vylepšení duševního stavu lékařů. A hele, to, co jde kolem mne a dál chodbou, ta je na zvedání nálady a nejen nálady, jako stvořená. Navíc, u nás je krásný, že ty sestřičky chodí v bílých pláštích, většinou krátkých a mají bílé botičky a bílý čepeček. He, to má hned většina mužskejch zvýšenou hladinu hormonů.

Jak tak na ni koukám, já bejt o 30 let mladší, štíhlý a mít vlnitý vlas, já bych se před ní postavil, zabodl bych svůj pevný zrak do jejích jiskřivých očí, ona by vydechla a přitiskla si na svoji ještě skoro dívčí hruď ty složky s diagnózama a rozborama moči, zastavil by se v ní dech, a já bych k ní přistoupil a s pohledem do studánek očí bych jemně plenil její dívčí vnady...

Tedy, už jste si všimli, jak holka stojí, když přijde nějaký chlap a divoce se na ni zadívá a ona ustoupí a zvedne v úleku (většinou dobře hraném) zrak? To dá kočička jednu nohu trošku dozadu, v pase se lehce zakloní, ladnýma rukama se lehce brání a… No, a přitom je tím prostředkem těla, však víte čím, přitištěná k tomu chlapovi. No a pak už ten chlap nemá žádnou naději.

Hledí jí do očí, její řasy kmitají jak párek exotických motýlů, rtíky pootevřené jen šeptají: „Ne... Ne… ne... Nechoď ještě pryč!!“

Bílý přízrak zahnul za roh, já jsem ještě naposledy pohladil její rozkošný zadeček – samozřejmě jen zrakem a pravil jsem si, že to čtení Červené knihovny, když mi bylo jedenáct a žil jsem uprostřed sestřenic, má na mne dodneška silný vliv. Ach ta hodnotná díla, třeba „Mezi srdcem a rozumem“, „Sextánka Jája“ a podobně.

No, skoro už jsem se vydýchal a než opět vyrazil nahoru, v duchu jsem si zpíval kus starého songu:

„Vím, dědo, že i na tebe jdou touhy, ty schody jsou ale příliš dloouhý.“

Když jsem dorazil po těch schodech o dvě další patra, díky ti, vynálezče odpočívadel mezi patry, sláva ti, sláva ti! – a tak ňák lapal po dechu, tak jsem si vzpomněl na jeden starý vtip. A až se zase vydejchám, tak vám ho řeknu. Takže:

To jdou dva astmatici do bordelu. Za dveřmi v přízemí je zastaví vrátný a ptá se: „Tak co pánové? Jdete k nám? A přejete si nějaké dámy?“

„Hííí“ řekne první astmatik. „Chtěli bysme.“

„Žádný problém, pánové. Dámy na vás čekají nahoře. Má to ovšem maličkou chybičku, porouchal se nám výtah,“ klaní se dveřník.

„To bude hííí, dobrý,“ řekne druhý astmatik. Vyjdou první patro.

„Týýý, híííí, Frantóó, hííí,“ řekne první, „co myslíš, hííí. Daj nám?!“

„Tý, Tondo, hííí, proč by nám, hííí, nedali?!“ V druhým patře:

„Hííí, hííí, hííí,“ první astmatik. „Hííí, co myslíš hííí. Daj nám?“

„Hííí, híííí, híííí. Co by nedali?! Híííí, hííííí,“ sdělí druhý astmatik.

Třetí patro:

První astmatik: „Hííííí, híííí, hííííí híííí, Frantóó, híí, hííí, hííí. Co myslíš híííí. Daj nám?!“

Druhý astmatik: „To by tak hííí, hííí, hííí, ješte híí, híí chybělo!“

Tohle já znám! Ovšem, co mně to srdce operovali, tak já dojdu někdy až do čtvrtýho patra. Tedy někdy. Hííííí, hííííí.

A proto jim, doktorům, odpouštím i ty vlašské saláty pro ně a diety pro nás.

Ovšem, na druhou stranu, staří Římané také říkali: „Střídmý v jídle, sám sobě lékařem.“

Platí to ale také na ty doktory v tom bufetu?

Možný ale je, že mají doktoři, už od dob starejch Římanů, nějakou výjimku. Tak je to v životě vždycky. Žádná spravedlnost!

A pokud jste to dočetli až sem, určitě máte hlad. Jako já, když to píšu. Já, jak čtu povídání o jídle, slintám jak Pavlovův pes. Pokud je večer, už nic na noc nejezte a já vám poradím, co nezvyklého si udělat k snídani. Volská oka to nebudou, protože u nás jsou smažená vejce na slanině lékařem i veřejností prohlášena téměř za zločin, jak jsou údajně nezdravá. Možná je to proto, že smažená vajíčka na slanině jedí hlavně Angličané a Američané, tedy nejkapitalističtější kapitalisté, jejichž činy je nutno v Čechách již do roku 1938 vždy co nejhlasitěji a uvědoměle odsoudit. To se dodnes nezměnilo. U smažených vajec je to i z důvodu zdraví. Páč je v nich tuk a cholesterol. A na to všichni západní buržousti brzo umřou.

Nějak mi nejde do hlavy, že když se pojídači snídaní na vidličku podle všech denně vystavují takovému strašnému nebezpečí kornatění, sklerózy tepen, mozku vůbec, že podle tabulek OSN, UNESCO a jiných organizací patří mezi národy, které se dožívají nejvyššího věku. Třeba mají extra západně – buržoasní slepice, co já vím? Anebo nečtou české články o boji za zdravou výživu. A klidně si jedí a žijí, úplně odborně nepoučení, podle svého. Ovšem dlouho.

Ovšem, co je našim zdravotním propagátorům do skutečnosti, že.

Ideová pravda je důležitější!

Ale já vás pozvu dneska na vajíčka. K snídani nebo i k večeři.

Ovšem na jiná než obvyklá česká vajíčka:

Míchaná vajíčka po balkánsku

(Podle mojí tchyně)

Pro dvě osoby.

Ingredience:

2–4 vejce

kousek másla nebo slunečnicového oleje

50 g syrene (balkánského sýra – ve světě zvaného též

feta“)

sladká mletá paprika

sůl

Na pánvičce ohřejeme tuk, zaprášíme jej sladkou mletou paprikou, klepneme vejce a mícháme. Do tuhnoucích vajíček nasypeme kousky nalámaného syrene (tedy balkánského sýra!!!) a mícháme. Až se vše dobře spojí, podáváme. Nejlepší je k tomu bílý chléb.

Rychlé a dobré. Fajnšmekři mohou po vyzkoušení přidat trochu pálivé papriky nebo trochu uzené papriky.

A ještě si musíme říci něco o „syrene“, tedy balkánském sýru. Balkánský sýr, stejně jako balkánské jogurty patří k nejlepším na světě. Ovšem ty vyráběné v Bulharsku. Český balkánský sýr bývá často znehodnocen tím, že je při výrobě strašně přesolený.

Koupíte-li si ho, můžete si konečně udělat pořádný „šopský salát“, abyste věděli, jak ten skutečný šopský salát chutná.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.