5.10.2022 | Svátek má Eliška


JEN TAK – Balada o „volském oku“ a vlašském salátku s rohlíčkem (1)

5.9.2022

Tady teď mezi lidmi v Ankh-Morporku slyším často mluvit o nějaké správné výživě. Jenže ti, co oni mluví, jsou většinoumuži. Já proti muskejm nic nemám. Naopak. Ale neumějí vařit. Dělat to, čemu se dneska moderně říká cuisine, to možná.“ (Terry Prachett – Kuchařka stařenky Oggové)

Tuhle jsem musel do nemocnice na kontrolu. Znáte to. Většinou. Pokud čtenář nezná obřad pravidelné návštěvy odborného lékaře, bude se jednat pravděpodobně o osobu mladšího věku nebo není ženská. Člověk určitého věku navíc ví, že od nějaké doby našinec v životě už potkává víc doktorů než lidí.

Nóbl nemocnice, kam jsem tehdy dorazil, má velké parkoviště. Narvané auťáky od skromných postarších škodovek, až po moderní bouráky typu octavia, „meďák“ a „bavorák“ a podobně.

Budova moderní před dvaceti lety vypadá stále impozantně. Za posledních časů se uvnitř zabydlely toaletní papíry na WC a rozpisy, kdy se tam uklízí, blikající nápisy, kam kdo má jít, přibyla i klimatizace na chodbách a také nápisy na některých vstupních dveřích: „Only for EU“. To jsou věci, co?

Takový Ukrajinec, pokud by do této pražské noblhóch nemocnice přišel, by si musel připadat jako černoch v době apartheidu před nápisy „Only for White“. Jinde ovšem jsou dveře s nápisy, že tam můžou i ti, co s námi nejsou v EU. Za dveřma je to vlastně všude stejný, jenže za těmi druhými dveřmi se většinou platí hotově.

Po vstupu do budovy projdu kolem uniformované služby, mihnu se vedle stánku hýřícího barevnými magazíny, minu bankomat i automat na nápoje, (i bio-nápoje tu mají), a zapadnu do nemocničního bufáče. Jinak se to nazvat nedá. V některých věcech se nás ten socialismus drží jak klíště. A tohle je prostě pravej bufáč, s tím se nedá nic dělat.

Mám hlad. Nestačil jsem oběd. A tak si skočím jen na něco malého. Copak tu asi mají? No, tak byl by tu vlašský salát, francouzský salát v majonéze, zelný salát v majonéze, nějaké uzenky, pak rohlíčky, mají českýho turka s lógrem nebo americkou nechutnou instantní kávu, colu i tu cizozemskou, podle hesla „Kokakolu Pepsi, maj’ i u nás ve vsi“ a tak dále. Hned jsem jako doma.

Správná strava pro člověka, pravidelně navštěvujícího oddělní kardiologie a srdeční chirurgie. Kdo by odolal nabízeným pochoutkám? Nikdo. A pokud by někdo odolal, má smůlu, bude hladovej. Nic jiného nemají. Taky nějaký sušenky, „šůši“, jak říká vnučka naší kamarádky. A tak si dávám salátek a rohlíčky a moderní plastovou lžičkou se cpu tradičním českým jídlem.

Pozoruji postupující řadu lékařů a sestřiček, které si poroučí tu šunkové závitky v aspiku, jindy 30 deka salátku, paní Jarmilko, prosím na tácek a tři rohlíčky, děkuji a další a nořím se do vzpomínek.

A když jsme tak v nemocnici, na co jiného než na nemocnici? A když jím, tak pochopitelně o jídle. V nemocnici. To jsem prvně seděl na důkladné kontrole orgánu, v kterém prý sídlí láska. V jiné nemocnici, ale taky celkem pěkné, a vedl řeči se sestřičkou, než se paní docentka vrátí. Slovo dalo slovo, sestra kdysi pracovala na závodním středisku ve fabrice, já dělal ve Vysočanech, byli jsme úplný spřízněný duše. Slova lehce plynula a vedly se řeči. V ruce jsem žmoulal propagační brožurku, co mám jako jíst a co nemám a mezi námi, laskominy ta nabídka neobsahovala. Vypadalo to, spíš jako jídelní lístek pro slony a slepice. Samý zrní, luštěniny, zelenina a tak.

Čuch, čuch zavětřil jsem najednou, protože se starými klenutými prostorami důstojné fakultní nemocnice se nesl lahodný luft. Tedy vůně. Což v nemocnicích moc časté není. Oba jsme začichali a já jsem jen tak zkusmo pronesl větu: „To vypadá na smažený vajíčka. Na špeku.“

„Mýlíte se,“ pronesla sestra. Né moje sestra! Zdravotní. „To není špek, to je pravá slanina.“

vlk14

„Tady?! Slanina!? A smažený vajíčka?! Na srdcařským oddělení? Který šílenec si to tady může dělat? Jakto že mu to nikdo nezakáže?!“

„No nezakáže, „pravila důstojně sestřička, „páč nemůže.“

„To bych se divil, že by tohle mučení chudáků pacošů nemoh’ někdo zarazit!“

„No fakt to nejde,“ pravila sestra. „Vona si ty vajíčka každý den v poledne dává naše paní docentka. Hezky si je usmaží, nafutruje se s nima a pak jde vykládat pacientům, že mají bojovat s cholesterolem, jíst zdravě a podobě.“

„To jí ještě nikdo nezabil?“ chtěl jsem vědět. „A vůbec, nebojí se paní docentka, že sama umře na cholesterol?“

„No, to by si nikdo netroufnul, ji zabít, vona je to známá odbornice,“ odvětila sestřička. „A co se týče cholesterolu,“ zasyčela nenávistně, „ta baba jedna má cholesterol jako miminko... vrrrr,“ skončila zavrčením se zatnutými zuby.

Otevřely se dveře.

„Á dobrý den, paní docentko,“ zahlaholili jsme oba jednohlasně a vesele a vstřícně, když vstoupila důstojná lékařka a s ní ještě větší vůně těch smažených vajíček. Polykal jsem sliny jak Pavlovův pes. Sestra na tom byla podobně.

„Takže pane Vlku, budeme s tím muset něco udělat,“ pravila vážně paní docentka a nenápadně si setřela z koutku rtů kousíček rohlíčku s krystálkem soli. „Začneme dietou. Jak vidím, máte už v ruce odbornou brožurku, přečtěte si ji a řiďte se podle dietních pokynů. Jste již středního věku, je potřeba dbát na životosprávu, nic nezanedbat, žádné živočišné tuky, omezit solení a vůbec nejíst vejce! A další už se dočtete...“

Docentka si evidentně vůbec neuvědomovala, jak kolem ní vlaje vůně smažené slaniny a vajíček. Vůně k nám přinášela přímo hmatatelné obrazy: na plátky nejprve nakrájená slanina, jak sklovatí na dně pánvičky a pak se objeví vejce. Vejce s bílou skořápkou, jak padlý sníh, ruka jej uchopí a klepne s ním o hranu pánvičky... Protože na volská vejce se musí, opakuji, musí, naklepnout vajíčko o hranu, skořápka lehce praskne, uchopíme vejce do obou rukou a rozlomíme ho. Mezi pootevřenými půlkami skořápek se díváme do nitra tohoto ještě panenského vejce, jehož tajemství ještě nikdo neviděl, a necháme je sklouznout na dno pánve.

Chladná a vlhká, kluzká a hladivá hmota vejce sjede po rozpáleném tuku a otevře se, a ulehne jako nevěsta na svatební lože. Ruka se, jakmile začne bílek ztrácet svoji průhlednost a bledne jak mladá dívka po dlouhé noci s milencem, znovu objeví nad vířivým peklem vařicího tuku a přiloží jemně, jako když se děťátko klade do kolébky, několik plátků tence na plátky nakrájené cibule, která začne ihned mírně sklovatět po stranách svých roztomilých srpečků.

A další závan božské vůně se vloudil pod dveřmi. Ách! Zrovna jsem

v duchu viděl holubičí bělobu lehce se na rozpáleném tuku vlnícího usmaženého bílku. A uvnitř to žlutý očičko žloutku, to volský voko, jak se takhle lehce klepe a má lesklou kůrku... Vůně smažené slaniny, jak oblaka rozptýlené ambrosie poletují vzduchem, skoro vidím ty lahodné kuličky špekového tuku ze slaniny, jak krouží a poletují vzduchem a vnikají mi do nozder. Brilantní symfonie lehkého závanu odéru čerstvého vejce je doplněna jasně patrnou omamující vůni vypečeného křupavého rohlíčku... Sakra, já mám mít DIETU! A za co vlastně praštil nedávno ten pacient toho psychiatra sekerou?

Docentka, když se napapaná vrátila, vtiskla mi do ruky recept a dohodli jsme si další schůzku. Naštěstí ta další kontrola byla na ráno, a to ta baba jedna zatracená se snad už nebude cpát smaženejma vajíčkama nebo bych jí fakt ublížil. Kdybych musel navíc nejdřív sedět v čekárně, a já tedy nemám nic proti čekárnám obecně, ale když v nich musím čekat, tak mi trochu vadí, tedy po pravdě, já je NENÁVIDÍM a z nemocniční kuchyňky by se opět linula ta dráždivá vůně, tedy já bych asi nevydržel. Vyrazil bych dveře erární kuchyňky, vtrhl bych dovnitř, a až bych uviděl docentku, rozvášněn a ztýraný odepíranými rozkošemi bych se na ni vrhnul a… a… sežral jí ty smažený vajíčka. Já bych jí dal!

Václav Vlk st

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.