Argentinci jsou směs Italů, Němců a Španělů, což je poněkud třaskavá záležitost. Takže když jsem dostal otázku, zda si přeji 750 gramový biftek nebo jen 500gramový, a tiše jsem špitl, že mi stačí asi tak 250 gramový, byl jsem kopnut španělským kamarádem Andresem pod stolem, abych „shut up“ a po dlouhé diskusi s majitelem, který nás jako vzácnou návštěvu sám, ééé tedy ne obsluhoval, ale kroužil kolem nás, dohodli, že tedy já jsem poněkud po nemoci a chci tedy jen ten malinký biftek. Ten 500 gramový.

Abychom se při čekání nenudili, dostali jsme každý jako předkrm velkou misku pommes frites s česnekem a majonézou a salát a... Já už nevím co, ale bylo toho moc. Jen ta miska s „pomfrity“ vypadala, že by z ní měla oběd skupinka skautů.

Už jste viděli pravý argentinský biftek? Ve skutečný argentinský hospodě, kde je argentinský maso a Argentinci obsluhují? A jak se servíruje? Ne? Tak já do tý doby taky ne. Takže: Nejprve s přiřítil číšník oblečený do něčeho, co vypadalo, jako když to poskládal dohromady krejčí národopisného souboru, který zešílel. Bylo to složený jakoby z nějakého andaluského kroje střiženého tyroláckým vohozem. Černá vestička, nabírané rukávy, kšandy, černé kalhoty a knír. Co budeme pít?

Chtěl jsem si objednat víno, a protože jsem neznal žádné argentinské ale jen chilské, lehce jsem se na něj pozeptal. Dostal jsem další kopanec pod stolem. Jen Argentinci a Chilané se nemají rádi. Hodně se nemají rádi. Eště víc se nemají rádi, než si myslíte! Předstíral jsem silný kašel a dušení a kolega objednal španělské Rioja. Jistěže červené.

Nebyli jsme v hospodě ještě ani dvě hodiny a už se to neslo. Argentinci nepospíchají. Zvláště ne s jídlem.

Nejprve jsme dostali každý veliký ubrousek, tedy skoro ubrus, a k tomu špičatou vidličku s dvěma bodci a nůž ostrý jako břitva. Sakra, doufám, že se mě někdo nezeptá na Pinocheta nebo Tatcherovou, kdybych se o nich vyjádřil příznivě anebo jenom by stačilo netvářit se moc zavile, čert ví, na co by ty nože použili!

A už se to nese, už to pádí, už je to tady. Prvně v životě jsem viděl kus masa, který jinak znám jenom z amerických kreslených seriálů o kocouru Tomovi. A to, vzpomínejte, v tý grotesce, jak se rozhodli kocour Tom se psem Spikem a myší Jerrym uzavřít mírovou smlouvu. A uzavřeli. No a pak našli biftek.

Mně takový biftek, co jsem do té doby viděl jen v kresleném filmu, najednou nesli. Číšník nesl nikoli jen v „chňapkách“ ale v izolačních rukavicích kouřící a v peci rozpálený veliký keramický talíř. Pod něj na stůl přišel jiný keramický talíř, už ne žhavý, ale jen horký. Pod něj na desku stolu dřevěné prkénko.

Biftek, který jsem si poručil „medium“, protože jsem si na jinou úpravu nemohl vzpomenout, byl skutečně „medium“. Na povrchu upečený, uvnitř jemně růžový A náramně! Pojídá se to po argentinsku tak, že se kousek masa ze strany odkrojí a napíchnutý na vidlici se ukrojený kousek ještě opeče o okraj toho rozpáleného keramického talíře. Tak je ten talíř žhavý, a tak je to maso přírodně měkké. Ukrajují se kousky masa, opékají se o sálající keramický talíř, a pojídají, a aby se neřeklo, občas se utrhne kousek bílého chleba, co leží na stole. Zapíjí se to vínem.

Než jsme dojedli, ještě asi třikrát mi ten biftek odnesli, když se jim zdála ta keramika málo žhavá, a zase přinesli na novém nažhaveném talíři a celou tu dobu jsem musel odrážet útoky, proč jím tak pomalu a jestli mi to chutná anebo nechutná.

Chutnalo mi to. Ale ze žaludku jsem měl skoro mrzáka. Sežrat půl kila masa, mísu mastných smažených brambůrek, hromadu salátu, a to všechno na posezení, i když to posezení trvalo celkem asi pět hodin, není žádná sranda. A to nešlo o nic zvláštního. Latinoamerikános považují několikahodinový oběd za normální.

Konečně jsem tedy věděl, jak vypadá správný biftek. Z argentinského masa. Přeji vám ho všem. V dohledu od naší malé zemičky je kupodivu nejbližší místo, kde dostanete bez problémů skutečný a pravý argentinský biftek z nezmraženého masa v té „správné“ velikosti a udělaný skutečně po argentinsku s výjimkou Španělska, Izrael. Ovšem tam zase občas někdo vybuchne. I s lidmi kolem. U nás jsem to zkoušel, ale nikde to nebylo ono.

Jestli chcete menší biftek z argentinského masa, asi jen 300 gramů, relativně blízko a v klidu, jeďte do Berlína. Zajděte na Kurfürsterdamm, najděte tam makedonskou hospodu. Ale nezkoušejte na ně mluvit bulharsky, jako jsem to zkusil já. Oni se chtěli skoro prát. To je asi jako kdybyste chtěli na setkání slovenských „národňarů“ aby mluvili česky.

Argentinský biftek je supertřída. Když se umí. Ovšem na „rychlíky“, co dělal v době, kdy jsem byl kluk, náš „děda“ Josef, jak jsme mu začali říkat, když se mi narodili kluci, z obyčejné české hovězí flákoty, na ty prostě žádný biftek nemá. Protože ty chutnaly navíc mládím a budoucností. Krásnou budoucností, na kterou se každé lidské mládě těší.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.