„Nuže, začněme prvním mlskem, který by mohl být i posledním, pokud se jeho přípravě nevěnuje skutečně maximální pozornost...“ (Terry Prachett: Kuchařka stařenky Oggové)

Nedávno jsem dostal mailem takový obrázek. Kreslený. Je na něm vidět mladého studenta, jak sedí u pracovního stolu zavaleného učebnicemi, zadumaně hledí před sebe a vedle hlavy má dva obláčky. Na jednom z nich je malý anděl a říká studentovi: „Učit se, učit se, učit se.“ No a na druhé straně je druhý obláček, na něm čert a vykřikuje ... jak bych to jen napsal, aby se to nemuselo číst po dvaadvacáté hodině ... á, už vím: „Fuck! Fuck! Fuck!“ (tedy na tom obrázku to někdo napsal česky).

V zásadě však tento zdánlivě nemravný a nekorektní obrázek plně vystihuje podstatu našeho života. Souboj mezi první signální soustavou a druhou signální soustavou. Tedy mezi vědomím a podvědomím. Mezi animálnem a myšlenkou.

První signální soustava je, ač to krasoduchové nechtějí přiznat, nadřazená. Bude-li mít onen mladík možnost dělat do sytosti to, co mu radí čert, bude to dělat tak dlouho, až z toho skoro zcepení. Což ovšem nemusí zase být jó tak dlouho, jak by mohly dosvědčit mnohé dámy. No a teprve potom dojde na to učení.

Animálno totiž nad mozkem lehce vítězí. A tak je známo, že člověk se neudusí, i kdyby se sebedéle pokoušel zadržet dech. Dýchat člověk musí pořád. Dokud dýchá. Tedy žije. Předávat svoje chromozomy je každý z nás také nucen silným pudem, který s námi dělá divy.

Jak a kam patří pud, který nutí člověka dělat něco, aby neumřel hlady, sice přesně nevím, ale co vím, že silný je taky. A je v nějakém tajném vztahu k tomu pudu nutícímu nás k předávání genetické informace. Jak se odborně říká pudu rozmnožovacímu. Což má vliv na lidi, zvláště v mladém věku. A co dělají jako mladí velice rádi. A tam někde je ten vztah. Protože jak začne polevovat množitelský pud, nastupuje vždycky pud žrací.

Takže jsme i v naší chalupářské vesnici přecházeli různými obdobími. Od období, kdy se po jednom vydařeném večírku, plném zpěvu, znějících kytar a dobrého...ééé, no tedy prostě vína, položila jistá nejmenovaná dáma jisté jmenované Květě, v jejichž baráku se „mýdan“ pořádal, zásadní dotaz, (slovo – mýdan – používám již od mládí, protože vím, že podle češtinářů a buditelů je v lidové mluvě nevhodné nahrazovat tvrdé „y“ výrazem „ej“, takže „mejdan“ ne, ale „mýdan“ ano.)

Dotaz to byl poměrně jednoduchý. Vzala si Květu stranou a tiše pravila: „Hele, Květuš, nenašla si tady někde válet holčičí spoďáry? S kytičkama?“ dodala. „A už byly takový mírně jetý,“ upřesnila. Kalhotky se našly, protože u nás se nekrade. U nás se kalhotky nikdy nekradly. Co jiného se s nima dělalo, tak to byste museli tohle číst až po 22 hodině. A ne na Psu.

Ovšem doba se pohnula, abych nepoužíval obnošené „čas oponou trhnul“. Prostě jsme mírně zestárli. Původně jsme jistojistě věděli, že při zpěvu písní silně vyprahne v ústech, takže je potřeba se napít, posléze jsme však přišli na to, že taky pěkně vyhládne. A hladovej mužskej... No znáte to dámy!

Na extra laskominy se bohužel jaksi nedostávalo. Je pravda, že se prodávala za 5 Kčs „chatka“, tedy sovětský krab, kterou jsem naposledy viděl, tedy skoro tu samou krabičku za 690 Kč. A kaviár byl k mání v usoplených plechovkách s nápisem v azbuce, a největším dodavatelem pro komunistickou „higth society“ byli sovětští okupanční oficíři, ale jinak, kde nic – tu nic. Nám to navíc nechutnalo. Ten kaviár.

Leč to neznamená, že bychom nenašli nějaké řešení, abychom potěšili svoje mlsné jazýčky. Nejedli jsme sice žraločí ploutve (zkusil jsem to nedávno, ale nic moc), ani nakládaná vlaštovčí hnízda. Ovšem, aby někdo žral nakládaná vlaštovčí hnízda, tak to už skutečně musel být hlad! Ale něco se vždycky našlo.

My jsme na to šli z místních zdrojů. Třeba přes prase. Takže jsme milovali vařený a naložený, česnekem prošpikovaný a v paprikovo-česnekové pastě obalený studený bůček. Škoda že nevím, jak se to řekne francouzsky! To by znělo určitě exkluzivně. Ale on to není jen tak nějaký bůček. Je to bůček pro labužníky, odborně připravený.

Česnekový bůček obalený mletou paprikou Návod není složitý: To se koupí nejdřív pořádně prorostlý bůček, asi tak nejméně kilo, a dá se uvařit. Fakt ten bůček byl, nerad to přiznávám, lepší za bolševiků, protože to byly prasata ještě tlustý. Dneska je to prasecí kuře, a ne čuník. Když chcete dneska pořádný prasečí, musíte do méně rozvinutých států mimo EU anebo na jih USA, kde místní Mexičani kašlou na diety a cpou se tlustým vepřovým. Anebo do Španělska, kam v posledních desetiletích utekli desetitisíce Jiho- a Středoameričanů. A mají tam své restaurace.

Ovšem před vařením se pořádně, když říkám pořádně, myslím pořádně, prošpikoval stroužky česneku. Úplně nejlepší stroužky dodával Pavel, který mladý česnečky vozil z Moravy a pak dopěstoval na chalupě.

Prošpikovaný bůček se nechal odležet a pak se uvařil. Když se to uvařilo, nechala se ta flákota vychladnout a silně potřela zvenku mletou paprikou s česnekem anebo ještě nějakým kořením dle chuti. Nechalo se v chladu opět odležet a pak se to sežralo. Protože tvrdit, že jsme to snědli, je blbost. My to sežrali. A bylo to báječný.

V době, kdy největší vášně k předávání genetické informace mírně chladnou, ale přesto ještě aspoň doutnají, mají muži na celém světě – tedy aspoň myslím – v oblibě věci povzbuzující vášeň. Nebojme se to přiznat. Každá generace podlehne něčemu, co zvyšuje mužskou tu, jak se to říká, jo, potenci a vůbec chuť k životu. Za starých dob první republiky se používaly takzvané španělské mušky. To za nás nebylo. Bylo na to nutno jít jinak.

Pokračování příště

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.