Rodina sedí u oběda. Na talíři máme švestkové knedlíky. Je dobře si nejdřív knedlíky nakrájet. Švestka je vždycky teplejší než to bílé okolo. Taková je moje zkušenost, vždycky to tak dělám a nikomu to nevnucuju.

U stolu jsou i dva chlapečkové, Eda a Eli. Edovi nakrájí knedlíky maminka. Je malinký, táhne mu na druhý rok. Eli se už do knedlíků pouští sám. Je velký, po prázdninách půjde do školy.

Oběd začíná. Malý Eda si dá fragment knedlíku na hlavu, kouká kolem sebe a tváří se vítězně. Samozřejmě že si toho všimne Eli.

„Jé, hele...‟ vypadne z něho.
„Nevšímej si toho...‟ říká maminka.
„Ale on...‟
„Nevšímej si toho,‟ opakuje maminka důrazněji a přidává se k ní ostatní rodina, spíš gestem a pohledem než slovem. Eli zmlkne.

Eda nechápe, co se stalo, jen to mu došlo, že knedlík na hlavě nevyvolal žádný efekt. Sundá si ho a dá ho tam, kam knedlík patří. Oběd pokračuje v klidu. Nic se nestalo, k žádné události nedošlo. A teď, proč to celé vyprávím.

Myslím na to, jak moc se poměry v rodině liší od poměrů v širokém společenství. Představte si, že si veřejně činná osoba, dejme tomu ministr, dá obrazně řečeno švestkový knedlík na hlavu. To si jistě představit umíte. Copak by jiní politici, novináři, autoři příspěvků na sociálních sítích odolali pokušení zvolat „jé, hele‟? A pokud by jim „jé hele‟ ulítlo, ozvalo by se „nevšímej si toho‟? Knedlík na hlavě si představit umíte, to druhé už ne. Vždyť víte, jak to chodí. Funguje to tu úplně naopak než v rodině, kde jde o podstatu: uvařit švestkové knedlíky a v klidu a pohodě si je při nedělním obědu vychutnat. To je jádro věci, vše ostatní je nepodstatné.

V široširém světě to funguje naopak. Nejen ministři si vkládají knedlík na hlavu. Dokonce je to tak, že úplně neznámá osoba započne svoji cestu na výsluní veřejného zájmu prostě tak, že si dá knedlík na hlavu – místo knedlíku si představte jakoukoli jinou výstřednost, čím větší pitomost to bude tím líp – a počítá s veřejným „jé, hele‟. Rozruch a hádka je cílem. Sešikují se příznivci knedlíku na hlavě a proti nim stojí hráz odpůrců. Ustaví se extrémní křídla, schopná si i nafackovat a nad vřavou se vznášejí myslitelé a píší filosofické eseje o době post-knedlíkové. Na univerzitách se otevřou nové katedry a výzkumná pracoviště.

Já se budu držet toho maminčina „nevšímej si toho‟. Maminky mají vždycky pravdu. Skoro vždycky.