JAK BYLO: Ženy to vidí jinak

Ani umělci vyjmenovaní ve školních učebnicích se moc nemění. Že aby žáci nebyli blbí a učitelé češtiny se nemuseli moc namáhat, vyškrtnou se nejprofláknutější „umělci“ minulého režimu (a že jich za mého života – těch režimů – už bylo!) Doplní se pár novými a jede se dál. Jak říkáme my západní Slovani, furt und furt stejně. Trvale v učebnicích zůstávají zvláště umělci hodně dlouho mrtví, jako je Neruda. Jednou se žáčci učí nazpaměť fejeton 1. máj a jindy studují hlavně Malostranské povídky. Jo a vždycky „bušíme (o mříž) my ducha lvi, až ji rozbijem“. Nejlepší to mají levicoví básníci a spisovatelé. Bolševici je tam dávají, protože byli levicoví – a občas i dobří – a demokratické vlády pak zase, protože byli sice levicoví, ale dobří. Což je úděl Jiřího Wolkera, který byl prý v učebnicích i za protektorátu. Nevím, ale možné to je. V zásadě lze předpokládat, že když jsi chodila do školy ty, tak jste se Wolkera učili, a kdyby se náhodou učily českou literaturu tvoje děti, Wolkerovi se nevyhnou. Moje děti ani vnuky a vnučky to neminulo. Takže si myslím, že ty osobně, tvoje děti a čtenáři všeho věku znají báseň o poštovní schránce, o které jsem před chvílí mluvil.

Wolker to napsal takhle romanticky:

Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.

Ani pro nás nebyla „Poštovní schránka na rohu ulice“ nějaká lecjaká věc. Z jedné strany jsme si o ni rozbíjeli držky my, z druhé strany stará Veselá.

Ze školy jsme ovšem věděli, že to Wolker napsal jinak. Ale naše každodenní zkušenost byla spíše takováhle. Stará slečna Veselá si o modrou poštovní schránku občas natloukla pusu proto, že byla slepá jak patrona a marnivá jak carskej oficír, a tudíž nenosila na ulici brejle. No a co se týká nás, tak schránka na dopisy, taková ta modrá se stříškou, co byla na třídě Rudé armády hned za rohem do parčíku, kde jsme lítali jak šílenci, jak správně říkaly babky, když šly za roh do konzumu nakoupit, tak na tu schránku jsme prostě občas v tom fofru zapomněli. Takže úprkem-prk, let a spěch, plácající podrážky o kostičky chodníku, zahnout za roh a PRÁÁÁSK! Schránka byla přesně v úrovni obličeje a netrefit se skoro nedalo. Ta naše poštovní schránka nebyla úplně na rohu ulice, jak tvrdil básník, ale kousek za ním. A ten barák byl nikoli pravoúhlý, ale šikmo dvakrát lomený, no a výsledek už víte.

Do hlavy se sice o poštovní schránku už dávno nemlátím, ale přes veškeré emaily, faxy a „déháely“ a dneska „ajfouny“ stará klasická pošta furt funguje. Občas se tomu sice divím, při jejích cenách a „službách“, ale funguje.

Nedávno jsme byli se ženou na poště v Ládví a ve frontě na doporučené dopisy před námi stála správná „skvadra“. Hlavní postavou byla mírně vychrtlá přestřicátnice s dobrým náběhem na budoucí stařecký ječák, její manžel, mírně rezignovaný skoročtyřicátník, a babička. Čí z těch dvou to byla matka, se nedalo zjistit.

„Dej ten dopis do tý schránky,“ polohlasně poštěkla třicátnice a vrazila manželovi dopis do ruky. Manžel přijal dopis a začal se rozhlížet. Dopis držel v ruce, koukal sem a koukal tam, schránka nikde. Podle něj.

„Támdle do tý schránky,“ začala syčet přestřicátnice.

Manžel se zoufale rozhlížel, schránka podle něj nikde. I já jsem se zkusil rozhlédnout a zaměřit poštovní schránku, což by nemělo být tak složitý, když člověk stojí uvnitř pošty. Ale také nic.

„Támdle je,“ už zvyšovala hlas vadnoucí třicátnice a mávala rukou směrem ke stolkům, na kterých se píše. Slavné to poštovní stolky, potomci těch nesmrtelných, co na nich chtěli vybrat Werich se Sovákem „uspořenou libru“, u čehož jim asistovala Stellinka Zázvorková.

Už se tím směrem dívala celá fronta kolem naší mini skupinky skládající se ze tří ženských, počítám-li také svoji ženu, a dvou chlapů, počítám-li sebe. Jedna věc byla jasná. Oba chlapi, tedy on ani já, jsme tu schránku neviděli. Před námi jen hněď stolků a bílá stěna za nimi a poštovní schránka nikde.

„Kde tu schránku vidíš?“ vylepšil to dotazem na manželku skoročtyřicátník.

„Támdle, sakra, támdle,“ mávala jeho žena rozčileně rukou neurčitým směrem, kde jsme my oba nic neviděli.

V okamžiku, když se přestřicátnice nadechovala a bylo jasné, že nebude chtít svého manžela hlasitě chválit, vyrazila babička. Po ženském způsobu elegantně sebrala zmateně stojícímu chlapovi z ruky dopis a vsunula jej do otvoru, který byl pod jedním stolečkem. Dole na něm, když se člověk dobře zadíval, byl malý znak pošty a nenápadný nápis Schránka. No, když tam ta ženská ten dopis strčila, přiznám se, že bylo jasné, že tam ta poštovní schránka je. Ovšem podle mého názoru tam před chvílí určitě nebyla. Nebo jsme ji aspoň neviděli. My, chlapi.

Domníváte-li se, že jsem ve vyprávění zapomněl na svoji ženu ze všech nejlepší, tak to nezapomněl. Jenže ona oproti mně rozhovory s cizími lidmi na veřejnosti nenavazuje, věci nahlas nekomentuje a spíš jen tak pozoruje. Ovšem to, že celou dobu věděla, kde ta zatracená schránka je, to mi bylo celou dobu jasné. Podle toho, jak „nenápadně“ se tvářila. A taky jsem poznal, že se svým holčičím způsobem „glencend“ baví.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/