Ale zpět na OPBH. Jak je dobrým rakousko-uherským zvykem, dveře úřadu byly a jsou u nás otevřeny jen v „úřední dny“. To, aby chátra neobtěžovala ctěné úředníky v jejich důležité práci.

Sedíme tedy v jeden běžný den uvnitř, pohoda, klid, kafíčko, cigárko, když vtom se ozvou strašné rány. Na dveře. Všechny ženské se vyděsily, protože k mlácení do dveří se vzápětí přidal děsný řev. Zděšené ženy se tedy ukázkově chvěly, a tak jsem se, jako momentálně jediný přítomný mužský, vydal otevřít. Co mi taky zbývalo. Bylo stejně jasné, že to ty dveře dlouho nevydrží!

V přítmí suterénní chodbičky stál černoch a strašně nadával. Černoch černý jak holínka. Když říkám černý, tak myslím černý. Jen bílá bělma se ukazovala za nervózně cukajícími víčky a světlo od úřední žárovky o síle 40 W odhalovalo vnitřek růžových úst.

Je neuvěřitelné, co všechno člověku ve stresové situaci proběhne hlavou:

– Co dělá černoch na OPBH? Ne že by tehdy nebyli v Praze černoši, ale nebydleli ve Vysočanech!

– Proč buší do dveří a řve? Viz předcházející úvaha.

– Jak to, že řve česky s pražským přízvukem?

– Jak to, že je tak děsně černej?

Ustupoval jsem pomalu dozadu a snažil se rozeznat, co vlastně onen dotyčný vykřikuje. A to, co jsem slyšel, už nedávalo vůbec žádný smysl. Pomalu jsem stále couval a promýšlel taktiku. Hlavně klidně, hlavně klidně! S blázny je nutno jednat opatrně. Mluvit na ně mírně, dávat jim za pravdu, pomalu a klidně gestikulovat, mezitím nechat zavolat esenbáky nebo záchranku. Nejlépe obojí. A stále mluvit a hlídat, aby vás něčím nepraštil. S blázny, s některými agresivními cikány (tehdy se neříkalo Rom), hysterickýma babama každého věku a vůbec dementníma osobama má každý, kdo dělal v podobném podniku, své zkušenosti.

Pomalu jsem tedy couval chodbičkou ke kancelářím, když tu jsem zjistil, že onen černoch je černochem jenom zepředu. Jak na něj dopadlo světlo z boku od zářivky v kanceláři, bylo vidět, že zezadu je to běloch. Aspoň co se dalo podle barvy krku vyčíst.

Zepředu černoch, zezadu běloch, to nikoho moc neuklidní. Ovšem aspoň to vysvětlovalo tu pražskou češtinu.

Trvalým chlácholivým mluvením jsem dotyčného uklidňoval, a nakonec ho nasměroval a dovedl do své kanceláře. A nabídl mu kávu. Furt je lepší nabídnout cizí osobě občerstvení a přijít o kafe než dostat přes hubu. To je taky stará česká moudrost. V Čechách je káva takový usmiřovací a komunikativní nástroj, něco asi jako u starých indiánů byla v mayovkách dýmka míru. Pozval jsem jej tedy na kávu a jen jsme se všichni vzhledem k barvě, kterou onen pán měl, vyvarovali vyslovení slova „černá“.

Muž usedl na židli. A kolem něj se dole na zemi ihned vytvořil černý magický kruh! Tmavý jako samo peklo. Sekretářka Zuzana ztuhla a s tichým vytím uprchla, předtím ovšem před něj opatrně postavila to kafe. Protože rozlejt kafe někomu, kolem něhož se dělá na zemi samo od sebe černé kolečko smrdící kouřem a sírou, není určitě moc bezpečné.

„C…c…c…co je?“ dostal jsem ze sebe.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/